Režisér John McNaughton měl původně v osmdesátých letech v plánu točit dokument wrestlingu, ale nepovedlo se mu sehnat finance. Peníze, které měl, se tedy rozhodl zkusit investovat do jiného filmu. A jiného žánru. Původně po něm tvůrci chtěli levný a extrémně krvavý horor. Když mu došlo, že si za to nepořídí žádná monstra, začal se poohlížet po zajímavých příbězích sériových vrahů a objevil Henryho Lee Lucase, jenž měl na kontě tři mrtvoly a možná i dalších osm. Žádný sympaťák. 

Henry: Portrét masového vraha ovšem není klasický životopis. On to vlastně není životopis vůbec, protože McNaughton pojal film jen jako chladnokrevně natočený záznam několika dní života jednoho prvotřídního magora. Přesto se mu daří dostávat se Henrymu pod kůži. Není to extra chytrý člověk, ale ví, jak se nenechat chytit, jak postupovat při zabíjení a má vlastní zvrácený morální kodex, kterým si sám před sebou obhajuje to, co dělá. Cynik, pro něhož už je zabíjení stejně přirozené jako mazání másla na chleba. A právě v tom je tak děsivý. Možná ví, že dělá něco, co je špatné. Vůbec to však neřeší. 

McNaughton navíc dokázal udělat ze svého malého rozpočtu výhodu. Henry: Portrét masového vraha působí neskutečně realisticky a mnohdy až dokumentárně. Režisér si drží odstup, zabíjení tu není vizuálně atraktivní a hezké a jeho následky taky ne. Člověk má díky tomu pocit, že je jen kousek od toho magora, co rád vraždí, a nemůže s tím nic dělat. Když se pak k Henryho řádění přidá i jeho parťák Otis, jenž si ho na rozdíl od zkušenějšího kolegy nepokrytě užívá, je to vyloženě děsivá podívaná. McNaughton navíc dělá všechno pro to, aby v jeho filmu nebylo vůbec nic hezkého. Všechny postavy jsou odporní primitivové, kteří se většinu života pohybují po zaplivaných a nechutných čtvrtích plných nepořádku a špíny. A ti, o nichž by se dalo s trochou snahy mluvit jako o hodných, jsou hodní jen proto, že jim nedochází, že se octli v pekle. Tohle fakt není hezká podívaná a svou atmosférou připomíná třeba Taxikáře. Jen ten Henry je podstatně děsivější než De Nirův Travis Bickle. 

No a pak tu máme Michaela Rookera. Henry byl jeho vůbec první rolí a dovede v ní být neskutečně děsivý. Už kvůli té zmíněné chladnokrevnosti a neemotivnímu přístupu k zabíjení, ale i proto, že mu to jednoduše kouká z očí. Rooker umí hrát, ovšem i v té komediálnější poloze je z něho vždycky cítit něco, z čeho bývá člověk nervózní. A popravdě strávit v jeho společnosti těch necelých devadesát minut je dost vysilující. Henry: Portrét masového vraha je nepříjemný film. Není v něm nic hezkého, nic pozitivního a žádná naděje. Jen smrt, deprese a hnus. Není divu, že trvalo čtyři roky, než se ho povedlo přestříhat do podoby, aby mohl mít premiéru v amerických kinech a dodnes se objevuje v žebříčcích nejdrsnějších a nejkontroverznějších filmů všech dob. A paradoxně proto, že McNaughton s Rookerem se z násilností a zabíjení nepokoušejí dělat show a jen ho emocí prezentují divákům, to tak ještě nejspíš chvilku bude.