Jsem moc rád, že jsem Hele, kámo, kdo tu vaří? viděl ještě v roce 2005. Do nového roku můžu vstoupit s čistým štítem bez vědomí, že už je po filmové stránce jakýsi nahnilý a bez smutné skutečnosti, že žebříček nejhorších filmů se mi rýsuje mnohem dřív než žebříček těch nejlepších.

Tak, opravdu nemám náladu chodit na Silvestra kolem horké kaše. Hele kámo, kdo tu vaří? (co to mimochodem vůbec je? Snaha nahnat do kin příznivce Hele vole, kde mám káru? Pochybuji, že tuhle podobnost někdo na první pohled pochopí, natož ocení.) je skoro suverénně nejzbytečnějším příspěvkem do kinematografických análů, který jsem měl kdy tu čest zhlédnout. Zmatený film o prdu zabaleném v šátku, kde je největší událostí výlet za zdi podniku na cigaretu nebo jointa, je neuvěřitelnou přehlídkou promrhaných hereckých talentů, koncentrované stupidity, lidských tekutin a všeho, co vás napadne pod souslovím „banda teenagerů si ukazuje zarostlá pohlaví (varlata především) a potom se kope do zadků“. Film, který by moc a moc chtěl být chytrou konverzační komedií ve stylu Smithových Mladých mužů za pultem či alespoň její průměrnější odnoží a připíchnout si hrdě status kultovního počinu, ke kterému se budou vracet celé generace. Nevrátím se k němu ani já, takže se po cestě asi něco zvrtlo.

Celý děj filmu by se dal shrnout zhruba do minutového klipu a vypadá nějak takto: Parta teenagerů dělá v restauraci. Neustále mluví o sexu, marihuaně a v těch dobrodružnějších chvílích i sami o sobě. Když jim přijde do podniku nějaký nepříjemný host (tzv. „biatch of the day“), naklepou mu steak podrážkou, místo alpské soli přihodí vlastní lupy, dochutí plivancem vytaženým až z paty a vyválí na svém penisu v upocených spodkách. No a to je vlastně vše. Hele vole… je zmapováním dne a noci jednoho normálního podniku, kde paradoxně nikdo normální není (a těžko si představit, kdo by do něj v reálném životě chodil), mluví se tu samoúčelně sprostě, dělají se samoúčelně co největší průsery a přitom se vlastně dohromady zhola nic neděje. Nevadilo by mi to nebýt jednoho nepatrného detailu – není to vůbec vtipné. A to jsem u filmu už drahně dlouhou dobu neprojevil tak urputnou snahu do všeho proniknout, aby mi případně spokojený čtenář řádně nevyčinil za mou neschopnost se „pořádně odvázat“. Snaha marná, smích se prostě nedostavil. Ba co víc, tenhle skvost u mě vyvolávál zcela opačné spektrum reakcí. Třeba dávící efekt. Skutečně dlouho už se mi nestalo, že by se mi chtělo v kině zvracet a ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi chtělo v kině zvracet u jednoho filmu více jak jednou. Bravo, obě mety splněny, posílám autorům zcela neupřímný novoroční pozdrav s přáním dalších filmových úspěchů.

Přitom potenciál by tu byl! Vždyť právě Smith ukázal, že chytnout za správný konec se to jednoduše dá. Při oddělování vtipu od trapasu stačí nebýt zbytečně zbrklý, nesnažit se vystavět legrácky úplně všude, kde se mi to namane (tj. v každém záběru), nekombinovat zbytečně s postavami, s nimiž nemám hlubší záměr a těch pár hlášek, co pronesou do větru prostě oželet. Dobrá cesta k úspěchu vede i přes redukční dietu tělesných nechutností… nebo jsem vážně jediný, komu už nápady typu „hele, co umím se svým ding-dongem“ přijdou lehce vyčpělé? Ach jo. Je vážně smutné, kam až to může dotáhnout herecký veterán Chi McBride (Smithův nadřízený v Já, robot) a spousta nadějných mladých talentů, kteří svůj um vloží do rukou debutanta, jehož vize je tak čirá jako bezdomovcův zrak po ranní flaštičce Johna Silvera. Režisér Rob McKittrick neumí vystavět vtipy, nepokouší se je ani gradovat a pokud se v něm zrovna Ryan Reynolds nepitvoří, má problém utáhnout nějak zajímavě prakticky jakýkoliv dialog. Vše tak nějak plyne odnikud nikam, nezačíná, nekončí, dějí se věci, o kterých vůbec nevíte, co jimi tvůrci zamýšleli a pořád netrpělivě čekáte, když už se to konečně rozjede a něco se vyřeší. Ušetřím vám trápení, nevyřeší se nic. Budete jen stále dokola litovat vyhozených peněz, stýskat si nad promrhaným hereckým talentem a spílat nad drzostí někoho stvořit v dnešní době dílko tak dementně plochého a primitivního charakteru, že se v něm jakékoliv náznaky musí pečlivě hledat pod lupou. Pokud se také chodíte do kina bavit a ne se přehrabovat ve zvětšovacích sklech, vyvarujte se téhle „komedii“ co největším obloukem. Kazit si nový rok nemá cenu a peníze investované třeba do alkoholu místo do vstupenky budou v tomto případě tahem lepším a pravděpodobně i zdravějším.