Paula Schradera dnes známe jako režiséra více méně nevýrazných a zapomenutelných filmů, jakých je v kinech každý rok dvanáct do tuctu. Jeho kritici mu vytýkají, že se měl raději držet svého původního kopyta scenáristy, jež měl důkladně ohmatané a necpat se tam, kde na to nemá. Jenže když jste v průběhu let autorem scénáře k zásadním bijákům filmových dějin jako jsou Taxikář, Zuřící býk a Poslední pokušení Krista a chodíte na viržinko se Scorsesem, asi jen stěží vás nenapadne, že to neméně dobře zvládnete i na režisérské sesli.

Nebuďme však ke Schraderovi zase tak přísní, jeho rané režijní pokusy Modré límečky a
Hardcore jsou výborné. Zejména druhý zmíněný se může porovnávat s tím nejlepším, co Schrader napsal v 70 .letech pro Scorseseho. Právě u témat jako víra, morální pád a odpuštění, jež za něj tak výstižně artikuloval Scorsese, je totiž Schrader nejvíc "doma". A u Hardcore, které je jeho soukromým Taxikářem, je mohl jako někdejší student teologie, kalvinista a člen Holandské reformované církve v USA ještě víc vypíchnout. Není se moc co divit, že striktní náboženská komunita mu frivolní téma, jež po Hlubokém hrdle rozdělovalo společnost, a nelibý portrét sama sebe nedokázala dlouho odpustit.

Scottův Jake Van Dorn je totiž suchar (rozuměj: svatoušek) k pohledání a stejnou říznost jakou uplatňuje v prosazování vlastního chápání příkazů Páně pak uplatňuje i při pátrání po zmizelé dceři. Není sympatický, ale chápete ho. Chtě nechtě se musí namočit, vytvořit si mimikry a probudit (sebezáchovné) pudy, jež v chráněném prostředí maloměstské náboženské komunity nenašly uplatnění. O dvě a půl dekády později to v tématicky spřízněném thrilleru 8mm Andrew Kevin Walker pojmenoval tancem s ďáblem. A je to na svou dobu pěkně divoký čardáš. Nový Hollywood v sedmdesátkách se nezapře.

Schrader sice ví, jaké jsou neuralgické body náboženských komunit, ale Hardcore není zpráva pro církev ani hysterické varování o škodlivosti pornografie. Spíše jej lze vnímat jako varování před jakýmkoliv zúženým viděním a myšlením, jež havaruje při prvním zásadnější konfrontaci s realitou. A že rozhodovat se zodpovědně většinou znamená volit na škále sestávající z odstínů šedé. Tady už se však dostáváme do sfér individuálního zážitku a prozrazovat víc by nebylo fér. Vůbec nejlepší je si film pustit pod kůži. Po 30 letech už nebude tak hardcore, jak bychom si my z přesexualizované a násilné doby představovali (a možná přáli), ale stále funguje. Jako napínavá zábava, námět k přemýšlení i očistec se silnou katarzí.