Je jí třicet a pomalu se smiřuje s tím, že správní chlapi vymřeli. Nenechá se ničím vyvést z míry – svět je sice kruté, ale přesto krásné místo k životu. Obléká se, jako by jí bylo 15 a stejně tak se i chová; bezprostředně, praštěně a naivně. Všem kolem sebe chce pomoct ke štěstí. Taková je učitelka Poppy a její kroužek kamarádek, které se zapomněly někde v 60. letech. Osamělé, přesto usměvavé a plné opatrného optimismu.

Mike Leigh je určitě renomovaný režisér, a proto by se k jeho poslednímu filmu nabízel mnohem vážnější a uctivější postoj, leč po jeho zhlédnutí se mi jaksi nedostává motivace. Happy-Go-Lucky mi připomíná uzívané popíjení krabicového vína po prohýřené noci, prokládané žehráním na stav mužské populace a pomýlenou moderní společnost. Prapodivný slepenec epizod, kterým proplouvá hlavní hrdinka s úsměvem od ucha k uchu, nemá absolutně jakýkoli smysluplný řád. Jednotlivé situace se na plátně tak nějak povalují, často bez pointy, vždy však plné detailních záběrů a dialogů, které ubíhají do ztracena klišovitými replikami a prostými „člověčími“ moudry. Propírá se všechno možné – konstanty života po třicítce, milostné peripetie, krize rodiny, xenofobie a tak dále. Všechny problémy vyřeší… úsměv a pohodové „pravdičky“.

Laskavá člověčinka ze života, taková chce Happy-Go-Lucky být – příběhem o právu být praštěný a šťastný ve světě, který je plný negativ a protivenství. Mike Leigh takřka dvě hodiny omílá totéž – scénky plné frází (dojde i na obávané „promluvme si o tom“), afektované dikce a rádoby uměleckých jinotajů, které neuměle tají pouze vlastní banalitu. Sally Hawkins se snaží seč může ztělesnit pozitivní přístup k životu, jakýsi nepohádkový kontrapunkt Jeunetovy Amélie. Jenže namísto roztomilosti se její naprostá bezstarostnost a opičení se záhy začne zajídat. Co tím chtěl básník říci? Že mračit se nemá cenu? Proč tolik přepjatosti, proč tak málo nadhledu? Leighův film nebere vážně nic krom sebe samého. Jeho hravost není dětská, ale dospělácky chtěná, předstíraná. Radost neplyne bezprostředně z událostí, ale je do nich za každou cenu křečovitě vtlačena.

Svítání na lepší časy představuje postava bručounského instruktora autoškoly Scotta v uvěřitelném podání Eddieho Marsana. Zatímco všechny ostatní charaktery si vesele existují ve strnulém téměř-optimismu, právě střet mizantropického samotáře s dobře naladěnou Poppy přinese jediný výrazně dramatický moment filmu. Na malou chvíli jdou růžové brýle dolů z očí a emoční rejstřík se vymyká stabilní usměvavosti. Naděje, že konflikt věčné optimistky s tvrdou realitou přinese nějaký náznak katarze do pásma banálních hovorů o životě, lásce a tak vůbec, se však titulků nedožije. Happy-Go-Lucky se ve finále opět vrací do stádia nezáživné idyly, plkání o štěstí, které Leigh a spol. nedokáží vyjádřit jinak než strnulými úsměvy a usedlými lyrickými obrazy. Jediná skutečně problematická a dojemná postava filmu je odbyta jako úchylný mračoun, kterému nelze pomoci. Štěstí made in Poppy není pro všechny. Jakoby život byl instantní polévka a tenhle film návod, jak ji ve třech krocích správně uvařit.

Nevím, kde se stala chyba. Po zhlédnutí Happy-Go-Lucky mi v paměti uvízl jen věčný úsměv Sally Hawkins, úsměv, který měl být symbolem roztomilosti a světlých stránek života. Pro mě se ale stal jen smutný atributem filmu, který afektem a „sluníčkovým“ mudrováním zakrývá nanicovaté nitro. Ač jsem v jádru stále nenapravitelným dítětem, na Leighovo pískoviště mě už nikdo nedostane. Všichni se tam divně šklebí, ječí a melou blbiny.