Cival

Nemám slov. A nemám ani foťák, abych zachytil ten nechápavý výraz, co momentálně sídlí na mém obličeji, a vyhlásil kvůli němu soutěž o vykulence roku. Soupeřů by bylo požehnaně, protože něco tak neuvěřitelného, divného a úchylného ... ne, kus něčeho ještě neuvěřitelnějšího, divnějšího a úchylnějšího na tuty neuvidíte ještě pěkných pár měsíců. Naivně, moc moc naivně jsem si v první chvíli myslel, že si vystačím s lakonickými soudy typu „grimasy Mikea Myerse mě k smíchu nedonutí“ nebo „nad plastickým úsměvem Jessicy Alby neslintám“. Jenže pak začali vzduchem poletovat hráči Toronta Maple Leafs, pukem se sestřelovali trpaslíci a Love Guru nastoupil přímo na ledovou plochu, aby si tu bez ohledu na hru zahláškoval. I otřepané What the Fuck je v takovou chvíli příliš střízlivé. Myers totiž jede podle dosud nedefinovaných komediálních zákonů, nad jejichž sbírkou by Jiří Menzel pravděpodobně umřel odhadem do deseti sekund. Myers kupříkladu vytáhne z pod mantinelu liliputa a děkuje za něj Akademii – sami uznáte, že i bouchance do rozkroku, doprovázené zvukem rezonujícího železa, i z prstu vycucané muzikálové scény jsou proti tomu v podstatě oprýskanými útoky na bránici. A pokud neuznáte, ztrestá vás Justin Timberlake s falešným knírkem, jenž nad svou vykroucenou pánví šveholí o pornu. V takových chvílích si člověk definitivně uvědomí, že oscarová sezóna skončila – a že seriózní vysvobození nepřijde dřív jak za tři čtvrtě roku. Snad do té doby nepomřeme.