Pokaždé, když píšu o The Last of Us, vzpomenu si na pro mě velmi památný titulek z webu Empire, který zní takto: „The Last Of Us: The Best Film Of The Year (That Wasn’t Actually A Film)“. Jedná se o rozhovor s tvůrci hry o tom, kde například čerpali inspiraci, jaké režiséry považují za své oblíbené apod. Památným se pro mě titulek stal primárně proto, že tak trochu rozvrací, jakým způsobem lze o videohrách uvažovat, kdy si i takto velké médium trouflo v roce 2013 je postavit nejen na úroveň filmů, ale dokonce jednu označit i za nejlepší snímek daného roku. Přístup, který je mi za a) sympatický a za b) by v budoucnu mohl být čím dál častější, kterak se hranice mezi videohrami a filmy čím dál více stírají.

Od té doby každopádně uběhlo více jak 10 let, původní TLoU se mezitím stal žánrovým milníkem se svým vlastním dokumentem Grounded I: Making the Last of Us a loni dokonce i se svou vlastní hranou seriálovou adaptací od HBO, jež posbírala řadu ocenění. Následující řádky ovšem budou patřit jeho možná ještě o něco zásadnějšímu hernímu pokračování, a především pak novému dokumentárnímu pohledu na jeho vývoj. Logicky následuje plno spoilerů pro ty, kteří doteď přišli do styku třeba jen se seriálem – v takovém případě bych vám radil celý snímek a diskuzi k němu zatím raději vynechat. Byli jste varováni.

Grounded II si před pár dny odbyl premiéru na YouTube (a jako free update k čerstvě vydanému remasteru dvojky na PlayStation 5), má dvě hodiny a v zásadě je rozdělen do několika kapitol, přičemž jeho natáčení muselo být pozastaveno po vypuknutí pandemie covidu, která sehrála nemalou roli i v samotném vývoji a vydání hry. Asi se pak rovnou hodí říct, že byť se s tím tvůrci snažili s hrdostí popasovat, ten přechod ze souvislého sledování postupného vývoje a náhlý skok do roku 2023 (natáčení bylo předtím ukončeno v prosinci 2019), kdy se vývojáři ke zbytku dění vyjadřují až zpětně, je poměrně krkolomný a pár věcí tam přirozeně chybí.

Naštěstí se nejedná o nějak závratný problém. Stěžejní otázka, jestli je dobrý nápad vydávat hru zasazenou do postpandemického světa v době, kdy všichni prožívají skutečnou pandemii, tam padne (odpovědí budiž úspěch hry), a vše zbylé kolem odkladu se vtěsná do pár minut, protože pak už přijde na řadu nejkontroverznější pasáž dokumentu – tedy leaky informací vytržených z kontextu ze hry těsně před jejím vydáním a následný shitstorm s tím spojený. A tomu už se zase snímek věnuje s pečlivostí ostatních kapitol. Ještě když se to na konci spojí se zamyšlením se nad tzv. „crunchem“ a výhledy do budoucna, je jasné, že se dokumentu povedlo nejen poradit si s mezerou v natáčení, ale zároveň podnětným způsobem využít celou bohatou stopáž.

Osobně mě ale nejvíce fascinoval už samotný úvod. Ten totiž nese název: „Příběh hodný vyprávění“, a víceméně se věnuje důvodům a vášni vývojářů, které vedly k tomu, že se vůbec do pokračování pustili. Tady je jasně vylíčeno, že sami nepovažovali jedničku za řádně ukončenou (jedna z mnoha reakcí v dokumentu na všelijaké kritiky), jelikož stále zbývalo dopovědět hromadu linek z první hry. Zároveň s tím tvůrce hry Neil Druckmann popisuje svoji fascinaci cyklem násilí a jak určité násilné činy vedou k dalším násilním činům, a tak dokola, aniž by přitom dotyční našli ve svém jednání satisfakci, jakékoli uzavření, natožpak aby jim pomsta vrátila jejich bližní. Právě tenhle motiv se stal alfou a omegou herního pokračování, od něhož se následně odvíjelo všechno to ostatní – včetně smrti jedné z hlavních postav Joela, a hovory s tvůrci na toto téma zde jasně vyvrací spousty falešných domněnek, jež se za ty roky na internetu kolem onoho rozhodnutí vytvořily.

Dokument dále líčí, jak tento nečekaný, ale logický směr rezonoval ve studiu Naughty Dog a především u hlavních aktérů, zejména Troye Bakera, který postavu ztvárňoval. K Joelovi a směřování dějové složky hry se každopádně filmaři ještě několikrát v průběhu snímku vrátí, stejně tak – ne-li důležitější – zde však jsou i pohledy na zbylé aspekty vývoje.

V podstatě jsme svědky práce stovek lidí napříč všemi možnými odděleními, od tvorby konceptů, přes výrobu herních ukázek, stavění levelů, motion capture, psaní a přepisování scénáře, dělaní animace, světelných efektů a řadu dalších složek, až po interní testování. Což je všechno nejen ohromně edukativní, ale především to ukazuje velkou odvahu lidí z Naughty Dog, když vyjdou takhle s kůží na trh a v podstatě ukážou nejen to dobré, ale i tu kupu chyb, jež během vývoje nasekali, obzvlášť z hlediska plánování. Jako bonus to samozřejmě dokumentu dává určitý dramatický náboj, protože dotyční v tu chvíli neví, jak celá tahle ambiciózní štace dopadne a jestli si například neukousli příliš velké sousto. Důkaz, že pochyby patří k jakékoli tvorbě.

Když to řeknu ještě jinak, je to zejména ona transparentnost, s jakou jednotliví vývojáři k tvorbě dokumentu a budoucím divákům přistupují/promlouvají, která je na tom pravděpodobně to nejvíc vtahující a osvěžující. Mimo výše zmíněné kapitoly je zde pak ještě lidský rámec, protože takové hry vznikají několik let, film se zaměřuje i na to, jak se mění pohledy několika stěžejních tvůrců, jak se například mění jejich životní situace, jak reagují na různé překážky a tak podobně. I proto vlastně není těžké se nechat vyprávěním pohltit a bavit se jím, i když vám konkrétně hry nic neříkají. Fakt, že vás tím navíc po celou dobu provází vysoce návyková hudba geniálního Gustava Santaolally, pak samozřejmě taky není na škodu.

Snímek má hned několik emocionálních vrcholů (zde naopak platí, že čím větší fanoušek jste, tím častěji se budete dojímat) a taky přesah do obecnější roviny herní tvorby, jako například výše zmíněný „crunch“ a jaké může mít tato konkrétní praktika dopady na zaměstnance i celkovou produkci. Ve finále se pak otevírají témata toxicity na internetu (všechen hatespeech, transfobie, homofobie, výhružky smrtí), herní novinařiny (a jak mizerná rešerše může vést k nesmyslným článkům vytvářejícím ony mylné domněnky) nebo možnosti práce na remote a work-life balance.

Jinými slovy (a protože tímhle textem nechci úplně atakovat historicky nejdelší recenze na Moviezone) je dokument nesmírně obsáhlý, zároveň se jednotlivým prvkům věnuje s extrémní pečlivostí (což je tak trochu trademark Naughty Dogu samotného), rozebírá je do detailů a pokládá plno zajímavých otázek. A jasně, z pohledu herního fanouška si netroufnu úplně říct, jestli je to tak přístupné sledování, jako by byl například nějaký sportovní dokument, a tudíž jestli je to skutečně pro všechny. Spíš ne. To ale nic nemění na tom, že tak jak je to zde zpracováno, se jedná o jeden z nejlepších herních dokumentů vůbec a byla by velká škoda, kdybyste si k němu nenašli cestu, ať už k vývojářům nebo The Last of Us cítite cokoli.

Celý dokument ke zhlédnutí zde: