Německé hákové kříže nenechají filmaře v poslední době spát. Po Cruisovi je Mortensen další obětí dějepisných výletů do minulosti, kde vládla světu nespravedlnost a světu se připomíná, že národnostní menšiny na tom nebyly zrovna nejlépe. Na rozdíl od opulentní Valkyrie, z níž smrdí hollywoodský rozpočet na sto honů, je však Good dalším malým-velkým filmem o osudech malých-velkých lidí. Tedy takový ten „zasloužilý art“, který se v hojnosti skloňuje na festivalech a soutěžích, kde získá nálepku „vážného, hlubokého a dojemného filmu“ (to jsem si nevymyslel, už se to skví na jednom z plakátů). Neznamená to, že si svého diváka nenajde – znamená to však velmi pravděpodobně, že jde o hereckou i režijní sázku na jistotu. Ostatně i trailer nenabízí mnoho překvapení a v podstatě se po nastínění úvodní premisy dá s pár nepřesnostmi odhadnout do samotného závěru. Mortensen i Isaacs válí, vše jede podle standardní, zavedené šablony a když se odhalí, že začíná být standardní až moc, naštěstí si ukázka v závěru trochu zlepší renomé. Výrazný emocionální tahák to ale v žádném případě není. A moc bych se ostatně divil, kdybychom se s Viggem a jeho posledním filmem potkali v našich kinech.
Kdo někdy osobně navštívil místo nějakého bývalého koncentráku, tak je mu jasné, že tyhle věci člověk z hlavy jen tak nedostane. Tohle téma totiž velmi svádí k lacinosti - pár brutálních scén, dojímavá hudba a je hotovo; natočit opravdu dobrý film je fak težké. Takže každý nový film je šancí pro mimořádný, nebo alespoň odlišný zážitek.