Dr. No byl první, Srdečné pozdravy z Ruska byly asi nejskutečnější a nejserioznější, ale Goldfinger byl bezpochyby pro Jamese Bonda nejzásadnější. Když si člověk postaví všech jednadvacet bondovek vedle sebe, může sledovat technologický vývoj, vývoj ženského ideálu i vývoj toho, co je (respektive bylo) považováno za „cool.“ Přesto mezi roky 1964 a 1985 zůstalo něco neměnné. Mluvím o příběhu. Guy Hamilton v Goldfingerovi v podstatě vymyslel jednoduchou formu, která byla na příběhy agenta 007 aplikována přes dvacet let a až příchod Timothy Daltona znamenal změnu v zaběhnutém systému. Do té doby se vždy jen změnilo jméno záporáka a jeho obsese, prototyp laseru byl nahrazen atomovou bombou, brunetku vystřídala blondýna a vymyslel se nějaký patřičně úchylný padouchův pomocník. Jinak bylo všechno stejné. Goldfinger byl však tím filmem, který to všechno začal. A navíc děsně stylově.

Sean Connery se v roli Bonda už definitivně uvelebil a stal se pro příští roky tím pomyslným ideálem, se kterým budou všichni jeho následovníci srovnáváni. Charisma z něj doslova srší na všechny strany, neztrácí humor ani když je zavřený v cele dvakrát dva metry a dokáže si každého padoucha patřičně vychutnat. A Auric Goldfinger si o to vychutnání doslova říká. Egoistický a do sebe zahleděný parchant naštěstí dostane jednu z nejstylovějších smrtí v téměř padesátileté historii bondovek. Když se ti dva navíc sejdou v kultovní scéně s laserem, věrným fanouškům musí ukápnout pomyslná slza.

Připočtěte si k tomu ještě mlčenlivého Oddjoba, nádherné bondgirls a závěrečné finále ve Fort Knox, přidejte kapku nostalgie a atmosféry šedesátých let a máte ideální bondovský film. Dnes samozřejmě většina akčních scén působí trochu směšně a příběh je typicky bondovsky naivní, ale to nic nemění na tom, že člověk má u sledování Goldfingera oprávněný pocit, že se kouká na kus filmové historie.