Dneska se zdá její běsnění a likvidační metodika spíš úsměvná, přesto si zaslouží uctivou poklonu. Více jak padesát let stáří Godzille neubralo na svěžesti a elánu - když poprvé napochoduje do scény, má to mnohem větší náboj než ta nejdražší digitální scéna Emmerichova přiblblého remaku.

Ať už sledujeme miniaturu, nebo přerostlého Japonce v papírovém obleku, každá scéna, v níž se Godzilla objeví, má neopakovatelné kouzlo, jehož formulku jedničky a nuly nebudou nikdy schopné vyjádřit. Typicky asijská zbrklost kontrastuje s jistou hrůzostrašností, kterou v sobě tohle monstrum skrývá. A ačkoliv je dnešní divák zvyklý na ledascos, stačí chvilku sledovat skotačící Japončíky a film si vás během pár okamžiků získá skvělou katastrofickou atmosférou.

Největší zásluhu v tom mají samozřejmě triky. Padesát let je v rámci filmu hodně vzdálená minulost a to, co Honda a jeho tým předvedli v Godzille, je jeden z důvodů, proč ji ve VIMku vítat s otevřenou náručí. Stačí trochu tolerance a před očima se střídají ohromné katastrofické výjevy, které zvlášť ve finálním pochodu městem nabírají olbřímích rozměrů.

Pravda, ke konci už Godzilla malinko ztrácí dech, zážitek se ale i přesto zaryje do paměti pomalu stejně nesmazatelně jako u Zemanovy Cesty do pravěku. Prostě něco jedinečného: Kus filmové historie, jíž se chcete za každou cenu dotknout. Godzilla vám to na chvilku umožní.