Gods Don’t Give Gifts dorazí do kin s ambicí, vedle níž působí skromně i některé marvelovky. Producent Edward Saatchi mluví o generačním zlomu srovnatelném s Toy Story, chystá oscarovou kampaň a z internetového experimentu Zacka Londona alias Gossip Goblina se rázem stává test, zda diváci a Akademie přijmou celovečerní film s obrazem generovaným umělou inteligencí. Čtyři povídky z Niiro Cradle vypadají jako směs Love, Death & Robots a drahého videoherního intra, které někdo nechal snít neuronovou sítí. Problém dozajista není v tom, že filmař použil nový nástroj. Digitální triky ostatně kinematografii provázejí desítky let. Zarážející je spíš situace, kdy se způsob výroby stává hlavní atrakcí, zatímco otázky autorství, použitých dat a nahrazování lidské práce zůstávají v pozadí. London využil skutečné herce pro dialogy, zaplaceno dostali scenáristé, střihač, početní skladatelé i zvukař a další profese, takže zatím nejde o film „bez lidí“ (a až tato doba nastane - zajisté brzy - už nebude třeba ani diváků, stroje si budou snít své sny a mytologie) a jsme v kategorii "assisted". Právě proto ale kinorelease nepůsobí jako vítězství stroje, nýbrž jako začátek nepříjemného vyjednávání o tom, kolik lidí bude příště ještě považováno za nutných. A na to Gods Don´t Give... a Fuck. Osobně nemám problém se na film jednoho dne podívat jakožto na technologickou kuriozitu, ale při konzumaci díla je pro mě stále podstatné, že jej tvoří ti, kdo do svých dovedností a jejich rozvoje investovali roky úsilí, mají nad výsledkem kontrolu a zároveň se jejich úsilí může zcela lidsky nezdařit. Holt jsem v tom staromódní. Ukázka samotná je vizuálně typicky líbivé AI bez specifické tvůrčí črty.