Předem upozorňuji, že tahle recenze bude boxerský zápas na několik kol. Bylo by hrozně snadné téhle hollywoodské adaptaci japonské anime uštědřit pravý hák na spánek hned z první věty a už jen sbírat vavříny a potlesk. Odstřelit se ten film dal týden před premiérou na základě trailerů a zřejmě i po následném zhlédnutí byste si tenhle vizionářský tip obhájili. Jenže jakkoliv je Ghost in the Shell od Ruperta Sanderse jednoduchý, jen tak jednoduše ho odstřelit nejde. A hlavně by to byla velká škoda. 

Ghost in the Shell: FOTOGALERIE

Nejdřív trochu k příběhu, zejména pro neználky předlohy, což je optikou hollywoodských účetních největší skupina potenciálních diváků, kteří jdou na sporně oblečené a divně ostříhanou Scarlett Johansson a nějaká animovaná předloha je vůbec netrápí. Děj se odehrává v roce 2029, kdy je svět vlhkým snem cyberpunkových fandů - nejrůznější biovylepšení jsou volně k dispozici, jazyky i dovednosti se dají naučit během několika minut, stačí si stáhnout příslušný modul. S tím, jak se lidé digitalizují, však také roste riziko jejich hackování. Člověka tak můžete ovládat doslova jako loutku (v předloze se hlavní záporák dokonce jmenuje Loutkář, tady je ovšem z téhle postavy využit jen fragment). Proto vznikla ve spolupráci s technologickým lídrem v oboru, společností Hanka, a japonskou vládou speciální jednotka zvaná Sekce 9. Její ozdobou je Major, první cyborg svého druhu s kompletním robotickým tělem ovládaným lidským mozkem. 

Nonšalantně přeskočím, že většina klíčových postav příběhu - Major, její největší kámoš z jednotky Batou, doktorka šéfující celému výzkumu a CEO společnosti Hanka - jsou běloši hovořící anglicky, ačkoliv se nacházíme v Tokiu plném Japonců, kteří mluví japonsky. Vyrojí se řada textů, které se nechají tímto faktem vykolejit k dalekosáhlým úvahám, ale nemá to smysl. Smiřme se s tím, že na globálním trhu prostě musíte nasadit tvář Scarlett Johansson, abyste vydělali nějaké ty dolary, a poděkujme alespoň za Takeshiho Kitana v roli vedlejší. Je jako obvykle vynikající a je pomyslnou náplastí pro pár fanoušků, kteří do kina vyrazí. Ti ostatní to s adaptací vzdali v momentě, kdy se dozvěděli, že se připravuje - obsazení navzdory.

A už proto je tak snadné Ghost in the Shell odstřelit. Adaptace se Hollywoodem toulala dobrých patnáct let, takže kdykoliv se v Americe pokusili nějakou typicky japonskou látku adaptovat (např. Dragon Ball), člověk se mohl zas o pořádný kus víc bát, že to schytá tahle klasika anime žánru. Strach později vystřídala letargie, protože Ghost in the Shell spolu s Akirou a Neon Genesis Evangelion patřily k těm adaptacím, o kterých se často mluvilo, ale nijak se s nimi nehýbalo. Jak taky, když jsou ty předlohy tak úžasně zaklesnuté ve své mytologii, která je dokonale nekompatibilní s hollywoodským stylem vyprávění? 

Rupert Sanders se ale nenechal odradit. Režisér Sněhurky a lovce skvěle ovládá své řemeslo, a protože vyfasoval do hlavní role Scarlett Johansson, dočkal se i velkorysého rozpočtu, díky kterému mohl bez kompromisů oživit cyberpunkové Tokio. To je nejsilnější ve chvílích, kdy na něj shlížíte z ptačího pohledu nebo se brodíte jeho virtuálními bažinami. Tedy v momentech, kdy je CGI přirozeným společníkem stříbrného plátna. Sanders totiž celý film natočil v novozélandských ateliérech a nechal ho posypat magickým práškem společnosti WETA. Fascinující svět Ghost in the Shell tak trpí stejnou umělostí a odtažitostí jako Jacksonova trilogie Hobitů. Možná to k umělé Scarlett patří, ale zejména akční scény trochu sráží k zemi fakt, že "tam" prostě nejste. Choreografie je super, kamera nezaváhá, střih je chirurgicky čistý, ale v těch popcornových okamžicích je mezi vámi a děním na plátně jakási clona, která vám brání si to užít. To, co se děje před vámi, není hmatatelné. Jde o příliš očividný konstrukt, co se snaží zalíbit. 

Sandersův film je tedy paradoxně silnější v momentech, kdy otevřeně vykrádá, nebo spíš účelně vyzobává předlohu. Jde ale o povrchní cyberpunkovou učebnici, jakési letem světem, které za sebou nechává hladového cestovatele, který by se nejradši do téhle mytologie vrátil, ale s jiným příběhem a možná i průvodcem. Scarlett je tu totiž zoufale sama a jakmile nemá proti komu hrát, zjistíte, že vlastně docela tápe. Scénář jí bohužel oporu nenabídne. Prvních třicet minut vás trochu detektivně tahá za nos, ale jakmile se začne odhalovat, kdo tahá za nitky v pozadí, zjistíte, jak Cival po projekci trefně pojmenoval, že film má k filozofickému klábosení originálu daleko a mnohem spíš se podobá Robocopovi. 

Kdo se čílí, že přirovnávám Ghost in the Shell k americkému braku, ten by si měl vytáhnout hlavu z počítače a sehnat si Verhoevenovu klasiku z roku 1987. Ono je strašně snadné s odstupem času přehlédnout v Robocopovi satiru tak, jako ji mnozí přehlédli v Hvězdné pěchotě o deset let později. Jenže ona tam je a dělá z Robocopa mnohem víc než jen dobře odvedené řemeslo. A taky je tam velmi povrchní zamyšlení nad duší ve stroji, o které ale Verhoevenovi zas tak moc nešlo a nechal ho tam, protože se mu hodilo do krámu. V Ghost in the Shell je ústředním motivem, jak naznačuje název, jenže vyzní stejně povrchně jako v Robocopovi, ovšem bez přidané hodnoty v podobě satiry nebo progresivního násilí. Ghost in the Shell je totiž opatrný. Až moc opatrný. A to je... no co to vlastně je? 

Přehrajte si trailer Dostáváme se do finálního kola našeho boxerského mače. Ghost in the Shell je vizuálně načančaná, castingově i dějově poamerikanizovaná jednohubka, která je tak opatrná, až vlastně ztrácí svůj smysl. Zároveň je ale při své opatrnosti dokonale neprůstřelná, protože při vší úctě nejde říct, že by se jednalo o špatný film. A vsadím se s vámi o co chcete, že kdyby to studio dalo nějakému auteurovi nebo-li osobitému tvůrci, co by se snažil tomu vtisknout vlastní image, nebo se nedejbože pokusil vystihnout myšlenku originálu, dopadlo by to ještě mnohem, mnohem hůř. Copak si nikdo nevzpomíná na Johnnyho Mnemonica od malíře a sochaře Roberta Longa, který si až v půlce natáčení uvědomil, že vyrobit sochu je mnohem snazší, než naučit Dolpha Lundgrena hrát?

Ve světle předchozích neúspěchů s podobnými látkami může Ghost in the Shell působit jako mírné vítězství. To ale opravdu rozdáváme bramborové medaile, abychom uctili památku poražených, kteří by se mohli urazit, že nejsou jedničky. K čertu s touhle politickou korektností, je čas na finální podpásovku. Ghost in the Shell je líbivá, ale průměrná sci-fi a zároveň tragická a povrchní adaptace. V jarním slotu může uspět jako tuctový předkrm, pokud přehlédneme její rozpočet a ambice. Na jednu stranu je mi výsledku líto, na druhou nad ním potichu jásám, protože jestli se adaptace japonských anime klasik umí proměnit v průměrné filmy, je to mnohem lepší výsledek, než v jaký většina z nás doufala.