Zase jednou se ocitáme v blízké budoucnosti druhu pro její obyvatele svým způsobem zábavného, leč pro nás diváky evidentně dystopicky pokřiveného. Díky do mozku implatovatelnému udělátku, které umožňuje jednomu člověku ovládat fyzické činy bližního svého, se celospolečenskými fenomény staly přinejmenším dvě reality show. V jedné (tak trochu ve stylu Sims) se ovládaní za úplatu stávají loutkami v rukách - neomylně pervezechtivých – ovládajících. Druhá je pak nekompromisně hardcore. Dobrovolníci z cely smrti se v ní stávají loutkami, na dálku z pohodlí domovských doupat ovládanými hráči. Během dvaceti videoherně stylizovaných kol se pak pro potěchu k obrazovkám přilepenému plebsu mordují rychlopalnými zbraněmi (tzv. asociální dávky), a ten, kdo všechno přežije, by teoreticky měl získat svobodu.

Oním scenáristicky vyvoleným je evidentně Kable (Gerard Butler), kterému už do kýžené výhry zbývají jen dva masakry. Není žádným překvapením, že je to machr velmi pravděpodobně nevinný a že by si zasloužil navázat na spokojený život s manželkou (Amber Valettaová), momentálně strádající coby prodejné tělo. Do rozehrané partie dozajista zasáhnou jak mládenec (Logan Lerman), který Kablea po celou dobu ovládal, tak téměř všemocný mozek celého ovladatelského podnikání, přislizlý Ken Castle (Michael C. Hall alias Dexter).

Režisérský tandem, pracující pod unifikovaným pseudonymem Neveldine/Taylor, nám v nedávné minulosti nadělil duo akčních ujetostí Zastav a nepřežiješ (neboli Crank). První díl byl vcelku příjemně magornou podívanou, napěchovanou nejen (doslova) adrenalinovými akčními scénami, ale především humorem nejčernějšího druhu. Ve přestřelené dvojce už ale Jason Statham uháněl s jazykem na vestě tak dlouze vyplazeným, že si jej co chvíli přišlápl. A Gamer (který vznikl v mezičase uprostřed obou stathamovek, a nějaký čas brumlal u ledu, než padlo to nešťastné rozhodnutí nevypustit jej rovnou na DVD, ale nasadit do amerických kin… v tradičně nejslabším týdnu celého roku) nejen, že postrádá jakoukoli příčetnost, ale především mu chybí onen zásadní „jízdní“ faktor - jinak řečeno pocit vzrušení, napětí a dobrodružné zábavy, který dobré akční filmy umějí vyvolávat.

N/T se evidentně snažili natočit něco „cool“, ale výsledek toto dávno už domestikované slovo naplňuje v nedobrém, původním smyslu. Je to snímek chladný: Tedy chladně nihilistický, chladně hnusný a chladnokrevným, humpolácky pubertálním způsobem agresivní. A to z hlediska formálního i obsahového. Použitá směska klipové a herní estetiky v jejich podání prostě nefunguje.

Za prvé je v akční hře i filmu nezbytné mít jasné vnímání prostoru: To abychom mohli ovládat svého digitálního panďuláka/vědět kam hrdina na plátně utíká a s kým se zrovna potýká. V Gamerovi jsou tyto scény většinou redukovány na jakýsi zrychlený/zpomalený/rozkmitaný/bleskostřihový maglajz obrázků, v nichž kdosi kdesi pálí a někomu jinému o pět/dvacet/stotřicetdevět metrů opodál exploduje hlava. 

Za druhé je všechno podáváno vzhledem k absurditě materiálu s jen minimálním množstvím odstupu, nadsázky a citu pro (ne)lidskost. S výjimkou ve vzduchu visící scény, v níž Michael C. Hall tančí a pseudozpívá na píseň I’ve Got You Under My Skin je tu jen minimum humoru. Většinu času jsou všichni zdeptaní a zachmuřelí, případně rovnou odporní. V rámci výše zmíněné pseudopubertální estetiky se pak dočkáme spousty rozvrtěných zadků a obnažených ňader, opět z nich ovšem nečiší žádné člověčí potěšení nýbrž jen slizky voyeurská nízkost.

Tradičním prvkem dystopických vizí (Blade Runner, Total Recall, Pocta Juggerům, Hvězdná pěchota, Abusrdistán,  Babičky dobíjejte přesně…) je pak kritika světa současného. V tomto smyslu ovšem Gamer selhává jako nastavené zrcadlo brutálním videohrám (pokus sami patříte mezi gamery, pravděpodobně vám film místy bude docela k smíchu) i reality shows. A N/T evidentně čekají, že se budeme oním (ne)kritizováním bavit. Neoriginálně svinské pokrytectví. Don’t insert coin.