Je to necelé dva týdny, co na platformě Prime Video přistál akční snímek G20. V tom si téměř šedesátiletá herečka Viola Davis zahrála prezidentku Spojených států, která jede na summit největších ekonomik planety vyřešit světový hlad. A jelikož jde o postarší ženu, navíc tmavé pleti, spoustu rozohněných recenzentů to donutilo k tomu snímek hodnotit a priori negativně, aniž by mu věnovali ony necelé dvě hodinky stopáže. Možná lehce spekuluji a křivdím všem, kteří film hodnotí nelibě, nicméně nelžeme si do kapsy - ulevit svému pudovému vzteku tím, že bez zhlédnutí do profilu filmu rovnou švihnu nejnižší možné ocenění s myšlenkou "To ta Viola bude koukat, panečku", je velmi snadné. Jenže jak se to má s filmem doopravdy?

Samotný koncept zasazení poměrně nečekaného představitele do role akčního hrdiny samozřejmě není nic nového. Spousta bijáků na tom postavila svou slávu a minimálně Bob Odenkirk ve snímku Nikdo ukázal, že geroje mlátícího držky záporáků lze udělat téměř z kohokoliv. Důležité je tu ovšem to slůvko téměř. Ne vždy totiž nápaditý koncept stavící na kontrastu zažitého a představovaného funguje. Snímek G20 je pak bohužel přesně tím případem, kdy tvůrci mířili dost vedle. Viola Davis je sice nezpochybnitelně výjimečná herečka, která si svou zmínku mezi figurami inspirující Timothéeho Chalameta zaslouží. Jenže své čtyři oscarové nominace americká herečka získala za tklivá dramata, nikoliv za šmelcování ksichtů. A to možná měla mít režisérka Patricia Riggen na paměti.

Davis by totiž byla perfektní do role americké prezidentky, která musí všem záštiplným politickým sokům vytřít zrak v politickém dramatu, kde se na Bílý dům útočí slovy a pletichami. Jenže jakmile vezme do ruky samopal, případně se vrhne na o dvě hlavy většího plešouna a holýma rukama ho uškrtí, působí to bohužel občas až směšně. Herečce rozhodně nelze upřít snahu a vlastně jí to těžko klást za vinu. Občas ale sázka na neotřelou volbu prostě nevyjde, což se tu přesně stalo. Zásadní potíž je ale v tom, že Viola Davis je na celém snímku G20 ještě takřka to nejlepší.

Točit bezduché akčňáky dle osvědčené šablony je samozřejmě zcela relevantní. V jednoduchosti je síla a pokud se vyšperkuje prostinký scénář tak, aby byl úderný a bavil, může to vydat na skvělý film. Smrtonosná past, Expendables, Pád bílého domu, 96 hodin nebo Red jsou všechno snímky, které toho s G20 mají mnoho společného, jen se liší jednou zásadní věcí - fungují a jsou zábavné. Ani jedno z toho o G20 říct nemůžeme.

Film, v němž americká prezidentka chce bůhvíproč zavést novou kryptoměnu, aby vyřešila světový hlad, totiž selhává v tom absolutně základním - není zábavný. Na vině je hned několik činitelů. V prvé řadě se totiž bere strašně vážně. Tam, kde John McClane házel při kosení záporáků hlášky a důchodci v Red si dovedli z vlastního gerontského věku utahovat, se Viola Davis vždy tváří smrtelně vážně, svým dětem neustále říká, že je miluje a v každém gestu dává okatě najevo, že s ní není radno si zahrávat. Jenže prostoduchý akčňák, který staví na jednoduché šabloně, se zkrátka nemůže brát takto vážně. 

Oko by se dalo přimhouřit, kdyby scénář vážnosti situace přispíval. Jenže s narůstající stopáží se ve filmu vyjma mrtvol tupých záporáků vrší i jedno klišé za druhým. Proč zastřelit bídáka se zbraní v ruce, když místo toho mohu přeběhnout místnost a ve zpomalovačce skokem uchránit prezidentku od kulky? Ó né, sympatická vedlejší postava byla zastřelena? Nevěšme hlavu, jako jediná nebyla zblízka střelena do hlavy, nýbrž do hrudi, kde se samozřejmě s úlevným výrazem našla dosud rafinovaně schovaná neprůstřelná vesta. Paní prezidentce navíc elitní komando vbíhá přímo do rány, takže jí stačí, aby stála uprostřed místnosti a točila se dokola s prstem na spoušti, samozřejmě ve slow-mo, aby se z patálie dostala. Co tedy udělá hlavní antagonista, když zjistí její přesnou polohu? Pro její zajetí vyšle 1, slovy jednoho, vetchého agenta, aby ji zajal a přivedl. 

Předchozí odstavec spíše než jako kritiku berme jakožto mou psychohygienickou úlevnou vsuvku, jež mi poskytuje možnost vylít si zlost nad nikoliv jednoduchým a zábavným, ale stupidním a urážejícím scénářem. Akce samotná by pak až tak otřesná nebyla, režisérka Riggen občas dodá divákovi alespoň průměrnou akční sekvenci, což ji vzhledem k dosavadní výhradní zkušenosti s dramaty přičtěme k dobru. Jenže co naplat - dobrá akce by měla pracovat se zručně napsanými postavami a měla by být do děje zakomponována vkusně a funkčně. Tady se spoustu dějových odboček vypracuje velmi debilně, a to jen proto, že scénář si po delší kecací sekvenci žádá sekec. 

Antony Starr jakožto hlavní zlobivec rovněž nefunguje. Jako Homelander v Bandě je ve své vyšinutosti uvěřitelný a leckdy sympatický, kdežto zde se zařazuje po bok zaměnitelných a ničím nevyčnívajících záporáků, kteří vždy musí před jakoukoliv akcí plně vysvětlit svou motivaci předtím, než zničí svět. Mrzí to navíc i proto, že plán padouchů je v tomto filmu poměrně dobře vymyšlený, pracuje s moderními prvky a z hlediska namastění vlastní kapsy by na poměry plochých akčňáků dával smysl. Shodit světové trhy pomocí deepfake videí a trhnout zisk investicí do kryptoměn je sice v lecčems nesrozumitelný, leč moderně působící plán. Jen je škoda, že celý stojí na jedné kovové peněžence, která ještě navíc čirou náhodou vypadne záporákovi z kapsy. Je to tak, i s tak hloupočkým dějovým výkrutem scénář pracuje. 

Přehrajte si trailer Nejde však jen o jednotlivosti, scenáristická práce byla odbyta i v komplexnějším měřítku, kdy se zcela pomíjí dějová linka, v níž se hroutí světové ekonomiky. Postavy totiž mají plné ruce práce s tím objímat se poté, co spoiler alert: se záporák rozjebal o skály. Pak už se objímají všichni, vše dobře dopadlo a to, že film před pár minutami divákovi vmetával do ksichtu, že plán záporáka vlastně vyšel a světové trhy jsou v troskách, je zapomenuto. Namísto toho se příběh uzavře lapidárním zvoláním, že prezidentka na jednom summitu "vyřešila světový hlad", jenže v tuto chvíli jsem už přes silné frekvence mého kroucení hlavy jen těžko vnímal. Mohlo by to být funkční, kdyby se akčňák nebral tak děsně vážně a hrál si s přiznanou přímočarostí a jednoduchostí. Takhle je to jen směšné, plytké a nezábavné.