Karlovarský festival už je sice dva měsíce za námi, jak je ovšem zvykem, tak jeho úspěšné filmové plody budeme v kinech vídat ještě několik následujících měsíců. A to se netýká pouze českých snímků, jež si v Karlových Varech odbyly svou premiéru, ale jako vždy i oceňovaných či i méně známých festivalovek, která v lázeňském městě skoro až nečekaně zabodovaly. Do oné druhé kategorie patří film Fremont, jenž vynesl jeho tvůrci Babaku Jalalimu cenu za nejlepší režii a v tiskových zprávách je jeho počin přirovnáván k dílům Jima Jarmusche či Aki Kaurismäkiho. Tyto přívlastky pak dostala černobílá novinka zcela po právu.

Podíváme se do titulního kalifornského města, v němž hledají své štěstí imigranti z celého světa. Patří mezi ně i sympatická Dunia, které se po práci pro americkou armádu podařilo dostat z rodného Afghánistánu. Jenže její život je naplněný rutinou mezi chozením do práce v továrně na koláčky štěstí, snahou dostat se k psychologovi a potkáváním jiných afghánských tváří. Jenže osamělá hrdinka by chtěla od života víc a konečně poznat lásku. Rozhodne se proto jít svému štěstí naproti, zároveň ovšem musí zdolat menší vnitřní boj.

Fremont je typickou malou festivalovkou, co nikam nespěchá, hlavní postava ani samotný scénář toho moc nenamluví a autoři nám velmi pozvolna předkládají příběh ženy, která by chtěla poznat lásku, ale není si jistá, zda je toho vzhledem k trápení jejích blízkých v Afghánistánu hodna. Ano, po příběhově stránce se tu toho moc nestane a děj by se dal shrnout v jedné větě. To tu ovšem není podstatné. Snímek totiž opravdu připomíná po všech stránkách nezávislárny z dílny zmiňovaných režijních legend. Jalali si od nich nebere jen pomalejší tempo či podobnou práci s kamerou i atmosférou, ale zejména sdílí stejný cit pro realistické a jemně napsané charaktery. 

Ty jsou správně zemité i civilní, takže se člověku zavrtají velmi snadno pod kůži a Jalali navíc do práce se scénářem citlivě přikládá i skutečnost, že má sám coby imigrant z Íránu toto téma odžito. A na výsledku je to znát. Což ostatně platí také o představitelce hlavní role. Debutující Anaita Wali Zada je ve své roli správně citlivá i nesmělá zároveň a dokáže vnitřní dilemata a pomalé psychologické rozkrývání sympatické Dunii uhrát i pouhým pohledem. Režisér pak svůj „imigrantský svět“ zaplavuje spousty sympatických vedlejších figurek, které naplňují film příjemným jemným humorem. Skvěle pak fungují nejen dialogové výměny mezi Zadou a psychologem v podání Gregga Turkingtona, ale také hezky hřejivé závěrečné tokání s jedinou známější tváří filmu, Jeremym Allenem Whitem ze seriálového hitu Medvěd.

Snímku sice v půlce i přes krátkou stopáž spadne kvůli zobrazování každodenní rutiny Dunii trochu řetěz a divák si musí počkat na zmiňovanou něžnou závěrečnou třetinu, i přesto je však Fremont po všech stránkách poctivou festivalovkou. Jedná se o malý milý film, který toho sice na první pohled po příběhově stránce moc nenadělí, díky přesně režii však dokáže nabídnout jak civilní drama s jemný humorem, tak zcela funkční náhled do života imigrantů. To vše v hávu poctivé nezávislárny a „pocitovky“, která v závěru vykouzlí divákovi úsměv na tváři.