Tak dlouho Timu Burtonovi vyčítali, že vykrádá sebe sama, až se mistr rozhodl, že zlé jazyky podpoří na maximální možný způsob: A zremakuje svůj vlastní film. Středometrážní snímek Frankenweenie přitom patří vůbec k tomu nejlepšímu, co vytvořil. Je to definice Burtonova stylu, klenotnice jeho výtvarných i filmových inspirací, která ještě skrývala i mladistvou zarputilost, díky které byly ty černobíle laděné delikatesy výrazně výstřednější, znepokojivější a živější, uvnitř však i křehčí, než jaké jsou dnes. Přiznejme si, že zrovna u Frankenweenieho na tom svůj podíl mělo i špinavější, totiž hrané podání.

Přehrajte si trailer Což je na poněkud sterilní rodinné oddychovce jménem Frankenweenie: Domácí mazlíček cítit. Disneyovský animák je sice po řemeslné stránce úžasný, může vás co chvíli potěšit pomrkáváním na klasiky, variováním žánrových vzorců a svižným odbavováním všech ověřených burtonovských propriet. Jenže už to nemá ten švunk, co za starých časů. Ne že by se Burton štítil alespoň náznaků morbidit a trochy té tlející extravagance, ne že by si neužíval jako zkušený geek poctu monstrfilmům, jen se želvou místo Godzilly. I vtípky přicházejí v pravidelných intervalech a na konci hrozí ukápnutí slzičky… jenže všechno je to až příliš hladké a příliš povědomé, než aby Frankenweenie dokázal strhnout i dvě dekády po své hrané premiéře.

Pes je zakopán v tom (tahle floskule byla Frankenweeniemu stvořena na míru), že historka o klučinovi z rodiny Frankensteinů, který pomocí blesků a lásky vzkřísí svého domácího mazlíčka, opravdu unese sotva půlhodinu. Burton to před lety koneckonců sám prokázal. I chabých osmdesát minut je složité plnohodnotně zaplnit: Frankensteinovské variace jsou rozehrávány do větší, ale ne-až-tak-zábavné šíře, přeskok k druhé, monstrfilmové polovině pak vyznívá dost násilně a snímek se kvůli tomu pohybuje napříč jednotlivými scénami poněkud mechanicky.

Frankenweenie: Domácí mazlíček: FOTOGALERIE

Ano, Burton je stále výjimečně zručný inscenátor, jenž dokáže nadchnout detaily. Ctitelé jeho práce si ale budou jen odškrtávat každý dějový zvrat, každou scénu, ba každý druhý záběr, aniž by tu na ně dýchlo něco neokoukaného, nebo alespoň rozhýbaného stejně neodolatelně, se stejnou upřímností a magií jako v době, kdy patřil k nejinspirativnějším mainstreamovým režisérům.

Zapomenutelný animák, co jen roztomile vrtí ocáskem, je při vzpomínce na Burtonovy klasiky málo.