Pavel Klusák je respektovaný hudební publicista, jenž se do povědomí zapsal zejména plodným působením v nejrůznějších tiskovinách (nyní Lidové noviny), ale třeba i milou etudou z diskusního televizního pořadu Síto, z něhož svého času vyhnal Karla Steigerwalda. Klusák z části přesídlil na druhou stranu bariéry a sám produkuje hudební alba – nejprve autorskou desku Tomáše Hanáka, teď i kompilaci For Semafor, na níž dvacet hudebních těles a tělísek interpretuje šlágry Suchého a Šlitra.

Nemíním tu fušovat do řemesla hudebním kritikům - i když mě samozřejmě zaráží, že zrovna renomovaný hudební kritik nebaží po něčem progresivním, ale vystačí si se salónní produkcí, pojištěnou dalším návratem do „zlatých šedesátých“. Nás zajímá hlavně dokument, který z téhle tvůrčí anabáze vzešel a který se jakýmsi nedopatřením dostává do kin. Za oficiálním sloganem „road-movie o dvaceti zastávkách“ se skrývají dvě desítky nakouknutí do zkušeben, domovů a nahrávacích studií oslovených hudebníků, jimž mohla kamera odezírat ze strun, jak tvoří updatey Pramínku vlasů nebo Krajiny posedlé tmou.

Dělat dokument o vzniku uměleckého díla má po mém soudu smysl ve chvíli, kdy byl samotný proces zvlášť dramatický nebo okolnostmi vyhrocený (Ztracen v La Mancha,  This Is It), nebo když se filmaři chtějí ex post vrátit k opusu, jenž pohnul dějinami. Album For Semafor nesplňuje ani jedno kritérium, a proto se těžko chápe i vznik dokumentu o něm. Dobrá, někdo bude možná rád, že ztratí pár minut ve společnosti Tata bojs, Midi Lidi nebo EOST. Ale ani hodně snaživá nadintepretace ve stylu „jde o mapování nezávislé scény“ nedokáže filmu vnuknout hlubší a celistvější podstatu – na to jsou ty střípky až příliš zkratkovité, rozhárané a soustředěné spíš na interpretaci samotných písní, než na skutečný život a dílo zúčastněných muzikantů.

For Semafor je prostě jen pomýleným pohledem za kulisy. Slyšíme fragmenty zupdateovaných písní, vidíme útržky úsměvů respektovaných hudebníků a do toho sledujeme zadumané grimasy Pavla Klusáka samotného, jenž se většinu stopáže tváří, jak kdyby zrovna produkoval nejslavnější desku Beatles. Klusák rozkastoval domácí scénu na dobrá a špatná uskupení. Těm dobrým zadal píseň, jíž mají inovovat, a pak všechny muzikanty objel s kamerou a nejspíš i s pocitem, že zásadně inspiruje českou hudební elitu. Nedokážu si představit ještě více narcistní záminku ke vzniku dokumentu. Vždyť dokumenty o svých vlastních projektech netočí ani Tarantino - a ten chlapec se má přitom sakra rád (a dělá zatraceně oblíbené filmy, že áno).