První film Christophera Nolana. Stačí? Pro valnou většinu čtenářů MZ není co dodávat, protože: a) píše chytré látky a umí točit, b) má svůj standard a nepotřebuje se lísat do divácké přízně, c) jeho filmy jsou dlouho očekávanými událostmi roku a vykazují nejvyšší ratingy spokojenosti. Člověk se až diví, že nemá víc následovníků. Valné většině fanoušků se při dotazu na jeho debut vybaví Memento. Nechcete si to promyslet a opravit se? Chytrým thrillerem Memento se bez pochyby rozjela jeho mezinárodní dráha, ta britská však začala černobílou neo-noirovkou Following.

Jak už to u Nolana bývá, čím méně toho budete o ději Folloving vědět dopředu, tím lépe. Zpočátku film možná vykolejí tím, jak je neučesaný a po všech stránkách britský. Po pár minutách jsme ale stejně přesně tam, kde máme být a poslušně zobeme z ruky. Nolan na nás totiž již ve svém debutu políčil komplikaci v podobě zpřeházené časové osy. Před deseti lety to pro diváka byl náročný rébus, dnes se od dobrého thrilleru nějaký zádrhel ztěžující soustředění a zároveň stimulující kombinatoriku očekává. Samotný Bill sice dvakrát zajímavou postavou není (psychologie úplně chybí), ale Nolan jej dokáže zatraktivnit tím, že jej obestírá tajemstvím. Zároveň průběžně vychází vstříc naší potřebě stát "nad příběhem," revidovat, vyplňovat mezery v poznání a z letmých náznaků usuzovat na celek. Proto nám postupně nadhazuje stopy, které někdy dokážeme dekódovat o něco rychleji než hlavní postava, jindy vteřinu po. Každopádně mysl je po celých sedmdesát minut v pohybu.

Pravděpodobně v tom teď vidíte "něco jako Memento," ale ujišťuji vás, že oba filmy se ve svém vyznění a práci s časem podstatně liší. Před závěrečným rozuzlením navíc nebudete mít úplně všechny dílky skládačky pohromadě, takže si budete muset trpělivě počkat na poslední tah. A tak to má být. Pokud nebudete čekat nejlepší film všech dob, ale podívanou, která je v určitém smyslu "very important," nemůže vás Following nijak zásadně zklamat...