Filmoví smrťáci jsou dobře placení parchanti. Dělají svojí práci dobře a neodfláknou vás nějakým tím infarktem nebo mrtvicí. Paní Smrt z Nezvratných osudů pak sedí na pomyslném vrcholu potravního řetězce. Nepotřebuje k porcování teenagerů žádného prostředníka a ráda si vybírá nějaké to médium, kterému poťouchle prozradí, co ho čeká v následujících několika hodinách. Ve zkratce: výbuchy, trhání končetin, upalování zaživa, drcení kostí a svévolné externí poletování interních orgánů. Když jsme to zažili poprvé bylo to originální, podruhé zas zvrhle zábavné a kapku přehnané. Jaké přídavné jméno si vyslouží třetí díl v řadě, jenž mají na svědomí autoři původního konceptu?

Všechno se rozjíždí ve velkém stylu. Nositelkou špatných zpráv je tentokrát studentka Wendy. Její třída si před promocí zajde do zábavního parku a Wendy fotí jak o život, aby měla nějaký materiál do ročenky. Třešničkou na dortu má být ultimátní horská dráha, ale během jízdy se krutě podělá několik věcí a účastníci skončí přišpendlení jako mimořádně brutální dekorace nadjezdů, podjezdů a vývrtek vykolejeného inferna. Wendy celou scénu prožije i s předběžnou nápovědou, kdy jí několikapatrová socha ďábla u vchodu našeptává, že se něco semele (nadaboval ji Tony Todd, který v prvních dvou dílech hrál maníka z márnice, který měl se Smrtkou leccos společného, osobně nechápu, proč se autoři rozhodli k tomuhle řešení, protože Tonyho fyzická přítomnost mi dost chyběla).

Celé šílenství je nám samozřejmě naservírováno v živých barvách, aby se posléze svět přetočil o čtvrthodinky dozadu, Wendy přišla o svého snoubence a zůstala na světě s partou loserů, kteří by měli co nejrychleji sepsat závěť. Ačkoliv je mi Mary Elizabeth Winstead asi nejméně sympatická ze všech hrdinů trilogie (autoři se mnou asi nesouhlasí, protože scenárista filmu, Glen Morgan, s ní právě točí remake hororu Black Christmas) a je to, pregnantně řečeno, průměrná herečka a průměrná baba, úvodní scéna na mě opravdu zapůsobila. Wong i Morgan vědí, že vy víte a napínají atmosféru jak jen to jde, aby na vás nakonec vybalili VELMI intenzivních deset minut, které byste nikdy nechtěli zažít. Ve světle těchto okolností je tedy poměrně škoda, že poté co se děj přetočí zpátky, už nezbývá moc důvodů k setrvání v sále.

A neříkám to proto, že všechny skony hrdinů jsou prozrazeny v trailerech. Trojka totiž do konceptu hraní se Smrtí nepřináší nic nového. Jedničku jsme si mohli cenit za její neotřelost a vytrvalost, se kterou šla proti známým klišé (zabít vás mohlo cokoliv, bez ohledu na zákony fyziky ;), dvojka přinesla humor, otrkané hrdiny a hezky se propojila s prvním dílem, chvilku jste dokonce měli pocit, že to hrdinové mají pod palcem a na Smrt z vysoka... Ve trojce najdete jen mírně upravený dekódovací klíč (způsob skonu lze určit podle fotek, které Wendy před jízdou na horské pořídila) a jakoby pointu (kterou by vymyslel i žák ruské malotřídky po pětiminutové exkurzi na latrínu), ale jinak je všechno při starém - musíme umřít, v tomhle pořadí, chcete si počkat, až na vás přistane piáno, nebo ještě předtím chvilku pokecáme? Nic hlubšího v tom není a nevyrazní herci a CGIčkovost některých killů jen umocňuje průměr, do kterého série ve svém třetím díle spadnula.

Musím říct, že mě hodně mrzelo, když jsem viděl jak fádně Wong vede kameru, jak nezaujatě odbývá smrt některých postav (jízda kamery za vodou, která si klestí cestu skrz dlažky v jedničce, takové ty rakursy připomínající, že kosa klepe na dveře... nic takového tu není), protože tahle trilogie si zasloužila lepší konec a řekl bych, že i lepší rozpočet. 25 milionů dolarů už je na hranici direct-to-video rybníčku, což vzhledem k tržbám jedničky a dvojky (112 a 90 milionů) tak nějak nechápu. Producenti sice Wonga nechali přetočit úvodní scénu (po roce od skončení natáčení... ten rozdíl je tam až bolestně vidět) a proto možná úvod působí mnohem nadějněji, než smutný osmdesátiminutový zbytek.

Těžko k tomu něco dodat, kluci a holky. Stěžovat si na omezený rozpočet se nevyplácí, zvlášť když napoprvé to autoři trefili na správný hřebíček jak s neznámými herci, tak s dokonalými nápadem. O šest let později ale studna inspirace vyschla a jenom výhřezy vnitřností nestačí. Alespoň v mém případě. Po světě ale pobíhá dost úchyláků, kteří se rádi podívají na to, jak někomu nastartovaný pístový motor urazí hlavu, nebo jak si někdo nedobrovolně vpálí osm patnácticentimetrových hřebíků do hlavy. Tím chci mj. říct, že se to dá přežít. Jednou. Možná. :)