Není dvojka jako dvojka. U sequelů to známe moc dobře, z dnešního pátého místa v druhém vystoupení Káči Neumannovic rovněž. V zemi filmů, kde vládnou zákony o nastavených kaších, je nové Fimfárum zjevením, v době olympiády pak uspokojivým ekvivalentem bronzové medaile. Aurel Klimt, duchovní otec dalšího animovaného výběru z pera a mluvidel Jana Wericha, stál na podzim 2002 za možná nejlepším českým kinematografickým počinem onoho roku. Pět povídek seskládaných díky obdivuhodnému příspěvku Vlasty Pospíšilové mělo jednu velkou výhodu: Lakomou Barku. S animovanou dokonalostí ze zlatého fondu se povídková série sestavuje mnohem jednodušeji, kterýžto filmařský náskok ještě podtrhlo (rovněž odleželé a „klasicky“ výtvarně pojaté) Až opadá listí z dubu.

A právě z těchto faktů se rekrutuje první pozitivum pro Werichovský přídavek. Ač se protentokrát spojili čtyři různí tvůrci i čtyři rozdílné výtvarné koncepce, proluky mezi jednotlivými segmenty nejsou zdaleka tak citelné, aby celá smečka štěkala v duchu hesla "každý pes, jiná ves". Fimfárum 2 zdobí konzistence, díky čemuž máme v distribuci spojitý celovečerní kus hrdě rozvíjející odkaz českého loutkářství. V porovnání s prvním dílem se mnohem lépe hodnotí jako celek, pátrání po kladech a záporech konkrétních povídkových střípků se ovšem logicky ztěžuje.

První pohádkový ždibec Moře, strýčku, proč je slané zaštítil ve scenáristických, výtvarných i režijních aspektech Jan Balej. Extrémně mu přeje Werichova lišácká předloha, alespoň z mého dětství jasná jednička, kterou povznáší asi nejsilnější (přestože v titulu vyzrazená) slovní pointa. V úvodních pasážích Balej mocně využívá moderní stylizace a technických výdobytků naroubovaných na peklo. Jeho mučírny až nezdravě připomínají výjevy z Hostelu a Saw, což kontrastuje s jemným nakládáním s laskavým povídáním.

Balej mě ale stejně jako Vlasta Pospíšilová (Tři sestry a jeden prsten) a Břetislav Pojar (Paleček) ve svých povídkách roztrpčil možná až příliš upejpavou filmařinou, kde se fragmenty z Werichova vinylu oživují loutkami spíš jako pěkné, ale nevzrušivé ilustrace pro dětského diváka. Režijní odvaha předvídatelně sálá zejména z dílku od Aurela Klimtu, jehož - povahou temní - Hrbáči z Damašku určitě nejsilněji vtahují dovnitř sugestivním prolínáním zdeformovaných ksichtů s hypnotickou hudbou Vladimíra Merty.

Druhému Fimfáru nejvíc škodí právě rezervované pátrání po katarzi, vypjatých momentech a dospělejších emocích. Okouzlení z tradičních loutek(reprezentuje je znovu hlavně Pospíšilová) i avantgardních kreací se už malinko okoukalo a technické vymoženosti, vyplývající ze příspěvku počítačů, setrvávají víceméně v pozadí – což platí doslova, při průzkumu skladby políček, i ve vztahu k pozornosti diváků. Většinu stopáže se mi při tom zdálo, jako by tvůrci nevstali z obřadného pokleku před Werichem a hezoučkými panďuláky, v důsledku čehož se například Pojarův Paleček spokojí jen s figurkou roztomilého čipery, rodinkou ohyzdných monster a morálním poselstvím. Ke koukání je to moc pěkná věcička, k prožívání ale poněkud slabší.

Přesto, pokud znáte první loutkový soubor a uvažujete o návštěvě kina (předpokládám, že druhá skupina bude podmnožinou prvé), pamatujte si, že ani investicí do druhého Fimfára mnoho neztratíte. Sedmička autorů (s Balejem na obou stěžejních postech) vědomě nebojuje za spásu světa ani originalitu v animované odnoži kinematografie, ale svým divákům, uspokojeným už v roce 2002, daruje druhý chod, který by neměl příznivce originálu zklamat (už kvůli malinko zbroušené rozjívenosti loutek: na zkroucenosti obličejů chvályhodně ubral i Martin Velíšek). Přívaly geniality jsem v něm nevystopoval, ale nadstandardní přísun hvězdiček neposílám jen kvůli zaslepené radosti z navázání na domácí animátorskou tradici.