Nabízeli mi trailery a říkali, že je to super. Pak přijeli z Varů a říkali, že je to vážně super. Věřil jsem jim. Pak to přinesl pošťák a říkal, že je to super. To už je snad spiknutí. Proč mi někdo hypuje zombie komedii? Mně stačí Transformeři, dva Jasonové a plná lednička. Ale něco vám povím. Právě jsem to dokoukal. A je to super.

Kanadský Fido tak trochu klame tělem a skrývá se za všeobjímající termín "zombie film", pod kterým si většina diváků představí krvelačné potvory, trhající na kusy hlavní hrdiny, přesně ve stylu Soumraku mrtvých. Podobné optimisty režisér Andrew Currie vyškolí hned v úvodu, když je mlátí o hlavu sarkastickým černobílým edutainmentem, ve kterém je tolik nápadů, že z toho musí jít hollywoodským producentům hlava kolem. Málokdy mě film chytne za srdce takhle rychle, aniž by tomu asistovaly atomové výbuchy. Ty však ve Fidovi neuvidíte. Zapomeňte i na automobilové honičky, divoké přestřelky (navzdory tomu že pistole tu nosí i dvanáctiletí výrostci a na školách se střílí ostošest) a pikantní vložky. Fido se tváří jako neškodné komediální retro v pastelových barvách, ale když se pohodlně usadíte a začnete vnímat dialogy, vizuální vtípky a jiskřičky v očích herců, rychle pochopíte, že se tu děje něco neopakovatelného.

Tohle není jen naivní příběh o klukovi, který si v novém zombie komorníkovi našel náhradního otce. Nejde o to, že by Currie chtěl diváka zatěžovat podprahovými sděleními nebo křečovitým přesahem. Naopak, chce ho jen královsky pobavit a v jeho hlavě odpočívá tolik nápadů, že je jim každé filmové políčko těsné. Samotná zápletka je jako šnůra, na které visí obrovské vánoční ozdoby... vypadá chatrně, ale Currie na ní v ďábelském tempu zavěšuje další a další cinkrlátka, aniž by narušil výsledný tvar. Jeho mikrosvět, ve kterém se z nemrtvých staly předměty denní potřeby, pokorně sloužící v továrnách a domácnostech, funguje na jedničku a je rozkošatěn spoustou praktických úvah, jejichž nevyčerpatelným zdrojem je především otec hlavního hrdiny, Timmyho. Dylana Bakera fascinuje pohřebnictví a celé rodině poctivě ušetřil na regulérní odpočinek pod drnem (není to levné, potřebujete bonusovou rakvičku na useknutou hlavičku). Představa, že by po své smrti někde pobíhal, a sloužil tak strýčku Samovi do skonání věků, ho upřímně děsí a pronásleduje prakticky celou stopáž. Proto nemá čas na Timmyho a svou manželku neustále otravuje s pohřebními řečičkami. Vrcholem je, když mu slavnostně oznámí, že je těhotná, a on zklamaně odvětí, že další pohřeb si nebude moct při svém platu dovolit.

Není divu, že si Timmy oblíbí nového člena rodiny, pokřtí ho Fido a začne si k němu budovat vztah. Zachovalý smrťák si postupem času získá i Timmyho maminku (okouzlující Carrie-Anne Moss), už jenom tím, že pořád nemluví o rakvích a umírání (už je mu to tak nějak fuk). Jeho obojek sice čas od času vypoví službu a někoho sežere, ale Robinsonovi jsou mistři v zahlazování stop a pár zdivočelých zombie pobíhajících po místním parku může ospalé náladě malého městečka jen a jen prospět.

Bavíte se? Takhle na papíře to nevyzní, ale kdybyste viděli potácející se občany, kterak jsou decimováni všehoschopnými občanskými hlídkami v nesnesitelně optimistickém prostředí 60. let, jež umocňuje nejen barevné ladění filmu, ale také pečlivě vybraný dobový soundtrack, zřejmě by vám to vzalo dech se stejnou razancí jako v mém případě. Currie navíc nespoléhá jen na vynikající herecké obsazení (K'Sun Ray v hlavní dětské roli je vynikající - snesitelný, sympatický a talentovaný klon Macaulaye Culkina... co si přát víc? :) a nadbytečné gagy úspěšně recykluje v černobílých televizních reklamách, které o další kus podtrhují cynicky thymolinovou náladu celého snímku. S takhle silným autorským vedením není divu, že k nepoznání namaskovaný Billy Connolly v roli Fida nemusí říct ani jednu srozumitelnou větu a stačí mu jen různorodé chrčení. Hned byste si ho pořídili domů a to i v případě, že zrovna nepotřebujete umýt nádobí.

Fido mě dojal hned několika způsoby. Nejdřív dobyl okoralou duši filmového kritika, která čas od času (po filmech jako Křižovatka smrti 3) přestává doufat v originální pojetí a kapsy plné nápadů, a posléze si vynutil regulérní dojetí lidské bytosti, když v závěru zdatně vykličkoval ze všech klišé a dovedl vztah Timmyho a Fida do slzopudného finále. A budiž to slza s úsměvem na rtech a šimráním v bránici, jež vás neopustí ani v jediné scéně. Currie je talent, kterému bude brzy Kanada malá a já jsem rád, že jsem ho objevil, byť trochu s křížkem po funuse. Fido překoná vaše očekávání, dokonce i po téhle nekompromisně optimistické recenzi. Nalije vám do žil dobrou náladu, lásku k živým i mrtvým a především důvěru v lepší zítřky světové kinematografie. Protože pokud se tu a tam za rohem objeví podobný film a bafne na nás, ještě zdaleka není nic ztraceno.