Je to takový malý obyčejný jižanský bar. Pivo je zvětralé, jídlo studené a barman příjemný asi jako zápal plic. Z jukeboxu se line hit zpěváka, který zemřel před třiceti lety, prostitutka se chystá na další kšeft, skladník tahá do sklepa sudy s pivem, válečný veterán chlastá na účet podniku, motorkářka se chystá vybrat kasu a v rohu hrají kulečník místní flákač a Jason Mewes. No a do téhle idylky vběhne člověk s brokovnicí v ruce a v krvavé košili. Zařve něco o monstrech venku a o tom, že když ho budou všichni poslouchat, možná to přežijí. Co následuje, to víme už z traileru. A dalších šedesát minut se to všechno mydlí, krev stříká na stěny, hrdinové umírají ve zlomku vteřiny, divačky nad šedesát let bojují se zástavou srdce a hororoví fanoušci řvou nadšením. Prostě nulová invence, totální nasazení a maximální zábava. Ano, i tak může vypadat vítězný film americké filmové variace na Superstar.

Krvavá hostina je film, u kterého vám stačí deset minut a víte, jestli máte odejít z kina, nebo se pohodlně uvelebit v sedačce. Debutující režisér John Gulager se totiž s ničím příliš nepáře, neklame tělem a jde rovnou na věc. Na rozdíl od motherfuckin´ Hadů v motherfuckin´ letadle však má Krvavá hostina opravdu to, co od poctivého hororového béčka chceme. Násilí v obrovské míře, trefný černý humor, hlášky drsnější než šmirgl papír, dokonale absurdní scény a zase násilí. A především nadhled. Gulager má horory evidentně nakoukané a ví, jak s žánrem pracovat. Hraje si s klišé a baví se pravidly žánru. Během několika prvních minut představí velice originálním (a skvěle vypointovaným) způsobem celé osazenstvo baru, jen aby mohl polovinu postav během minuty vybít. A o pár minut později se mu podaří porušit jedno z nepsaných hororových tabu, po kterém si už nebudete jisti vůbec ničím. Od té chvíle budete režisérovi zobat z hrsti a vrnět si při tom jak alkoholik při degustaci patnáctileté značkové skotské.

Gulagerův film totiž neustále překvapuje. Sice není nijak originální co se základní myšlenky týče, ale všechno nahrazuje nápaditostí jednotlivých scén, kde se pointy často tlačí až do totální absurdnosti. Nebo jste v nějakém jiném filmu viděli monstra, která si to bez okolků rozdají na kapotě auta, aby nahradila mrtvého kolegu? Nebo člověka používaného jako živé beranidlo při prorážení stěny? Případně sekání půlmetrového penisu, který uvízl ve dveřích? Gulager to má zkrátka na háku. Na rozdíl od nudných a hloupých Hadů v Letadle je z Krvavé hostiny cítit, že režisér věděl co dělá a natočil si film přesně podle svých představ. Nemusí se spoléhat na jednu hereckou hvězdu a uměle vybudovaný kult okolo filmu. Krvavá hostina je jednoduše upřímně míněné béčko v tom nejlepším slova smyslu.

Bohužel dokonalé filmy až na výjimky neexistují a ni Krvavá hostina se chybičkám nevyhnula. Nulová originalita by ani tak moc nevadila, konec konců k žánru to tak trochu patří, ale při akčních scénách, které jsou snímány detailně, je dost často problém pochopit, kdo co s kým dělá a proč. Epileptická kamera je rozklepaná až příliš a z mnoha akcí, především z té úvodní, tak zbude akorát vizuální bordel na plátně, ze kterého není jasné vůbec nic. Naštěstí s přibývajícími minutami se tento neduh objevuje čím dál tím méně.

Velkou pochvalu si ale bezesporu zaslouží obsazení. Nefiguruje v něm žádná hvězda, ale spousta herců patří do kategorie „odkud já ho do hajzlu znám.“ Typově jsou ale všichni obsazeni skvěle. Balthazar Getty jako flákač Bozo sice příliš nehraje (jako ostatně v Krvavé hostině nikdo), ale jeho sveřepý výraz bych si klidně v nějakém pořádném akčním nářezu představit dokázal. Hodně prostoru dostal i barman v podání bývalé westernové hvězdy a režisérova otce Clu Galagera, který zemře rozhodně nejtrapnější smrtí, jakou jsme v hororech v poslední době mohli vidět. Tihle dva ve filmu získali asi největší prostor, ale to neznamená, že by ostatní byli jen maso na porážku. Všichni herci, kteří přežijí minimálně patnáct minut, si „svůj“ herecký moment patřičně vychutnají a dohromady jim to šlape jako perfektně namazaný stroj.

Krvavá hostina je zkrátka sympatické hororové béčko, které na rozdíl od vyhypovaných Hadů v letadle má atmosféru, styl a smysl pro nadsázku. Pokud vám nevadí násilí, spousta krve, černý humor a máte už dost remaků klasických hororů a japonských duchařin, nevyhýbejte se Krvavé hostině. Není to sice vůbec nic nového, ale v záplavě bledých dívek s černými vlasy a videoklipových filmů z produkce Michaela Baye je tenhle malý horor přesně to, co v našich kinech chybí.