Výjimečný autor Richard Linklater se čím dál tím viditelněji prosazuje na domácí filmový trh. Originální myslitel, který rád převlíká kabáty, a mění tak dialogovou romanci za filozofii i bláznivou taškařici, si nedávno naverboval horu fanoušků právě díky geniálnímu sequelu Před soumrakem a výdělečné Škole ro(c)ku. Ani na prozatímním vrcholu kariéry mu neubylo odvahy – komedie Špatné zprávy pro Medvědy však skončila fiaskem, animovaný Temný obraz taky nevyšel úplně podle předpokladů a teď se vyloupl další problém...

Fast Food Nation bych neměl recenzovat já, ale spíš levicově naladěná a společensky se angažující osoba, která ví, že křidýlka Colonela z Kentucky a burgery zpod žlutého M, jsou tím největším svinstvem na světě. A že ji proto do ráje plastových kelímků, přeslazených limonád a nechutných hovězích fašírek nedostane nikdo ani kladkou. Nešlo by přitom ani o nastolení nových otázek, anebo odhalení nečekaných společenských souvislostí, leč o čisté názorové souznění. Souhlasné přikyvování, kdy se za nadýchaným „cheesem“, co si tak rád dopřávám k snídani, objevují vykořisťovaní Mexikánci, tuny použitého papíru (lhostejno jestli recyklovatelného) a statisíce krav, jež se pasou ve vlastních výkalech. Linklaterův snímek by víc než mě, náruživého zákazníka akce „Dvě pětky“, potěšil mou první přítelkyni, která se až po pěti měsících vztahu nechala zatáhnout do McDonalda. Ale abych danou agitku rozebíral já, to prostě není úplně fér – Linklater totiž pouze upozorňuje na několikero jevů a bez velkého dráma je nechá rezonovat v hlavách svých diváků. U některých úspěšně, u jiných méně.

Leckterým myšlenkám, jež rozplizlou „hamburgerovou“ mozaiku lemují, nelze upřít hloubku a velikost. Obehraný motiv útěku z nudného maloměsta, touha po revolučních činech místo pouhého plkání a posílání dopisů, anebo vybízení k naplnění vlastních snů i za cenu neúspěchu (v duchu McMurphyho „aspoň jsem to zkusil“), mají něco do sebe a mohou v adekvátně naladěném příjemci něco zanechat. Samozřejmě jsou to moudra servírovaná shůry, a ne zapracovaná organicky do skutečného příběhu, z něhož by chytrolínské šťouchy teprve vyplývaly.

Tahle lopotnost už k Linklaterovi patří. Což v žádném případě nemíním jako obhajobu, ale jako upozornění na neustálé tendence když ne mudrovat, tak alespoň nahlas uvažovat (filozofovat?) o stavu světa. V nekoukatelném animáku Sním či bdím? to patřilo k esejistickému stylu filmu, v Před soumrakem a Před úsvitem Linklater svoje myšlenky rozpustil do dialogů dvou užvaněných intošů, ve Fast Food Nation ovšem přerůstají ideje přes obvyklou náplň rozhovorů a čučí z nich jako scenáristou okatě naimplantovaná výplň. A to v tom lepším případě. Za horší konstelace se na nich staví plakátové konflikty a tematizují se problémy jak vystřižené z investigativních reportáží.

Naštěstí Linklater při adaptaci knižní předlohy spoluscenáristy Erica Schlossera neupadá do moralizování ve stylu soudobé produkce Hřebejka s Jarchovským, takže Fast Food Nation v podstatě zůstává pouze u vyhraněného zobrazování a jemných pobídek k průzkumu té či oné problematické záležitosti. Často jsem hledal smysl pro zachycení šikany hispánců. Ptal jsem se proč znovu zpracovávar něco tak provařeného, jako je sexuální vykořisťování dělnic v těch nejhorších fabrikách. Proč konstruovat konflikty okolo machistického chlapíka a bezmocných utečenkyň, anebo proč se snažit odkrýt nechutné „techniky“ masokombinátu při výrobě ideálního pokrmu pro všechny? Vrchol celého snímku, totiž závěrečná hypnotická procházka skrze jatka, okolo vyvržených krav a právě stáhnutých kůží, mi odpověděla, že Linklater prostě chce akorát některé věci ukázat. Věci, které nemáme v úmyslu vidět, protože by naše rozhodování při plnění žaludku bylo o to složitější. I to samo o sobě může stačit. Otřesná porážka těch milých zvířátek budiž důkazem. Stejně jako to, že jsem si po výlezu z kina neobjednal dva hamburgery, ale „jen“ gyros.

Díky Fast Food Nation se můžete podívat, dotknout se, opravdu svobodně se zamyslet a pak zaujmout stanovisko. A ne nutně takové, které mění jídelníček. I když je k němu samozřejmě nakročeno víc než výrazně. Linklater podává skutečnost, za což se nemůžeme hněvat. Že tak koná značně klopýtavým krokem a že se mu agitka za zdravé jídlo místy poněkud rozplizla ve výstupy hvězd, které si asi chtěly vylepšit oko u čtenářů bulváru (jako že jsou Bruce Willis nebo Avril Lavigne občansky uvědomělé celebrity), to není dobrá zpráva. Ale mohli jsme se dočkat mnohem horších. Třeba Ethana Hawkea, kterak na farmě uprostřed Ohia vyloupává semínka slunečnice, okopává brambory a obnovuje své sepětí s přírodou. Záznam kraví popravy je oproti tomu OK.