Troufám si tvrdit, že nebýt Miloše Formana, vnímala by spousta lidí Mozarta jako dávno mrtvého skladatele a zašlou vzpomínku na hodiny hudební výchovy. Jistě, jedná se o absolutního velikána opery a klasické hudby, který se díky své genialitě nesmazatelně zapsal do hudebních dějin, nicméně do všeobecného povědomí nejširší masy diváků se výrazným způsobném zapsal až v roce 1984 prostřednictvím strhující historické fabulace Miloše Formana pod názvem Amadeus. Co na tom, že nešlo o životopis v pravém slova smyslu a že na jeho vztahu k Salierimu nebylo mnoho pravdy – díky osmi Oscarům vystřelil věhlas W. A Mozarta do stratosféry. A proč o tom píšu? Protože něco podobného udělal v roce 1994 belgický režisér Gérard Corbiau pro „nejslavnějšího kastráta všech dob“, božského Farinelliho. 

Farinelli, vlastním jménem Carlo Broschi, byl bez nadsázky hudební megastar své doby, a to ve všech myslitelných směrech – od jedinečného hlasu přes velkolepá a strhující vystoupení až po dekadentní způsob života a sexuální skandály. Téma jako dělané pro opulentní filmový životopis! Není proto divu, že si ho časem vyhlédl specialista na hudební žánr, belgický režisér Gérard Corbiau. Pokud se podíváte na jeho filmografii, zaujmou vás především dvě věci – jeho oddanost hudebnímu žánru a překvapivý fakt, že navzdory nejrůznějším oceněním a nominacím (včetně dvou neproměněných nominací na Oscara, včetně toho za Farinelliho) natočil za svůj život pouze čtyři celovečerní filmy – Le Maître de musique (1988), L'Année de l'éveil (1991), Farinalli (1994) a Král tančí (2000). Nicméně i přesto – nebo snad právě proto – je jeho tvorba tak zajímavá, jak ostatně předvedl právě ve Farinellim. 

Film samotný stojí lehce „bulvárně“ rozkročen mezi skutečnými historickými událostmi (resp. postavami) a jejich fiktivní interpretací v podobě Corbiauovy umělecké licence. Pro historické pedanty svatokrádež, pro běžné publikum hypnotický exkurz do doby, kde lesk a bída tehdejší „moderní“ tvorby dosahovala dnes těžko pochopitelných (a myslitelných) rozměrů. V popředí režisérova zájmu stojí dvojice bratrů Riccarda a Carla, jejichž životy se navzájem propletly do pevného uzlu díky hlasovému nadání druhého z nich a ambicím toho prvého. Italské baroko 18. století je pohltilo jako velryba biblického Jonáše a přetvořilo do podoby nerozlučných, a přesto kontradiktorních postav. Protože jeden z nech byl nadán dokonalým hlasem a ten druhý z toho celý život těžil. Po všech stránkách. I těch nejintimnějších. 

Samotný akt kastrace je ve filmu použit jako určitá forma anachronismu, neboť je na něj nazíráno očima dnešního diváka. Jde o emoční konflikt, jehož hloubka je dána naším vlastním nazíráním kastrace jako té nejtěžší formy zásahu do mužského těla. Ztráta reprodukčních (a obecně sexuálních) funkcí je vnímána jako obtížně pochopitelná protiváha zachování hlasové jedinečnosti takto stiženého jedince. Ovšem je potřeba si uvědomit, že kastrace byla v dřívějších dobách nejen na Apeninském poloostrově považována za relativně standardní zásah do chlapeckého těla, aby se mohl daný mladík celoživotně věnovat hudbě, aniž by během puberty riskoval ztrátu hlasu. Bylo to dané mimo jiné tím, že maskulinní společenské dogma té doby zakazovalo ženám veřejně vystupovat na jevišti, proto jejich roli zastupovali právě kastráti jakožto celoživotní hudební profesionálové. 

Podobných historizujících pnutí použil Corbiau ve snímku několik, včetně role jiného hudebního fenoménu tehdejší doby, Georga Friedricha Händela. Corbiau k těmto vypravěčským prvkům přistupuje z pozice režiséra i scénáristy naprosto vědomě, bez potřeby skrývat své fabulace, a spoléhá se do značné míry na divákovu znalost reálií a dobových poměrů. Je to v jistém ohledu určitá autorova ješitnost, nicméně není to nic, coby jakkoli kazilo divácký zážitek. Ten totiž spočívá zejména v úchvatném vyobrazení tehdejší doby, a to jak z pohledu lokací, tak pitoreskních kostýmů. Podobnost s Formanovým Amadeem je v tomto směru prakticky hmatatelná, přičemž sledovat jednotlivá Farinelliho vystoupení je díky tomu nezapomenutelným filmovým zážitkem. 

Hlavním důvodem pro uvedení snímku do našeho V.I.M. klubu je ovšem hudba jako taková. Ačkoli se na soundtracku nenachází žádná původní hudba složená pro samotný film, jsou použité dobové skladby jedním slovem úchvatné! Za reimaginaci Farinelliho božského hlasu přitom vděčíme digitální mixáži sopranistky Ewy Małas-Godlewské a kontratenoristy Dereka Leeho Ragina, dvou skvělých zpěváků, kteří mu po několika staletích společně vdechli život pod taktovkou francouzského dirigenta Christophea Rousseta. A je to právě Farinelliho hlas, kdo je absolutním diváckým magnetem napříč celého filmu. Protože navzdory vynikajícímu výkonu Stefana Dionise v hlavní roli je to právě hlas dávno mrtvého pěveckého fenoménu, který si vás tak snadno podmaní svým fantaskním zabarvením. 

Poslouchat Farinelliho pěvecká vystoupení vám otevře srdce vážné hudbě, ať už si o ní myslíte cokoli. Protože si uvědomíte, že každá zaprášená „klasika“ byla ve své době tím, čím je pro nás veškeré to hudební spektrum, v němž se naše soudobá kultura právě nachází. Plná skvělých skladeb a dechberoucích vystoupení. A oddaných fanynek schopných udělat pro svůj idol naprosto cokoli. Proto až vám bude někdo tvrdit, jak geniální je Formanův Amadeus, můžete mu (samozřejmě) přitakat a hned vzápětí kontrovat, že to samé se dá říct o Corbiauově Farinellimu. Třeba tím někomu rozšíříte filmové – a hudební – obzory.