Bratři Coenové nebývali odjakživa posedlí uhlazenými komediemi s bílými chrupy Toma Hankse či George Clooneyho. Tak, jak si je pamatuji já z raných počátků, byli krvaví, cyničtí a ke všemu zázračně dobře vyprávěli. Tenhle příběh oldschoolového losera Jerryho, kterému se skvěle vymyšlený únos manželky vinou drobných okolností a velkého břicha Frances McDormand mění v hotové peklo, nepostrádá onu vražedně jednoduchou poetiku, v níž se pokazí, co může a pro jistotu ještě několikrát. Všichni jsou za drsňáky, všichni mají pod čepicí. Ale stejně je sejme jedna neškodná těhotná policistka, která proleží večery u televize – pokud se právě nezřízeně necpe.

Černohumornou absurditou prodchnutá zima ve Fargu v sobě mísí všemožně myslitelné žánry, aby je vyplivla v úhledném noir balíčku a podávala s extra porcí krve zdarma. Pod citlivou scenáristicko-režijní taktovkou Coenovic se navíc mění v osobitou podívanou obsahující tolik bizarních výjevů, že by to vydalo na menší statistickou ročenku; Pokud jste jednou viděli Petera Stormarea, kterak čtvrtí svého kolegu v drtičce na dřevo, sami dobře víte, že od té doby už nikdy nebylo nic jako dřív ;). Vedle Zbytečné krutosti je pro mě Fargo esencí všeho, co pro mě Coenovic dvojka na poli filmu znamená: Efektní hru s kontrasty, budování hutně upocené atmosféry, brilantní scénář, skvělé hlášky a nezapomenutelné herecké výkony.

Ponurý filmový výlet do opuštěného městečka uprostřed země nikoho to kloubí v mrazivě bílém balení, kontrastujícím se sténajícími houslemi a červeným kečupem proudícím z rozmašírované tváře Stevea Buscemiho. No neberte to.