Severská kinematografie je pojem, který se stal synonymem pro svéráz dotažený do absolutního extrému. Specifická mentalita tamějších obyvatel ovlivněná výrazně odlišnými klimatickými a životními podmínkami dala vzniknout výjimečné kultuře a ta nás nejen v oblasti kinematografie zásobuje výraznými autorskými počiny, jejichž rukopis lze velmi snadno rozpoznat a identifikovat. A přestože se tím dopustím částečného zjednodušení, z hlediska diváka je jedno, jestli jde o film islandský (O koních a lidech), norský (Lovec trollů), švédský (Tina a Vore), finský (Uspávač) nebo dánský (Hon) – všechny jsou totiž trochu jiné a trochu zvláštnější, než by člověk čekal. A podobně to dopadlo i u letošního dánského dramatu z vězeňského prostředí Falešně. Ale jde vůbec o drama, nebo o hořkou černou komedii, která současně sází na vykreslení složitých lidských charakterů v těžkém prostředí vazební věznice?

Odpověď je někde uprostřed, ukrytá pod několika vrstvami emocí. Falešně je film, který se nedá přesně zařadit nebo zaškatulkovat do určitého žánru, protože režisérka Frederikke Aspöck (Labrador, Rosita) nedává žádnému vyznění výraznější přednost a nechává diváka, aby si v podstatě sám vybral. Úmyslně se vyhýbá všemu, co by mohlo křehký příběh s lehce bizarním námětem posunout za hranice uvěřitelnosti, aniž by přitom ztratil lehký nádech absurdnosti. Posuďte sami – děj se věnuje úspěšnému podnikateli Markusovi (Jacob Lohmann), jehož jeho predátorský přístup k podnikání dostal do vazební věznice, kde čeká na soud. A jelikož odmítá splatit dluh místnímu mafiánovi, už první den pochopí, že přežít ve vězeňském prostředí bude problém. Východiskem se stane dobrovolná internace v uzavřeném oddělení pro devianty, to představuje malý mikrokosmos s přesně stanovenými pravidly, ať už psanými, nebo nepsanými. A právě v této spletité síti mezilidských vztahů zahrnující jak dozorce, tak jednotlivé vězně, Marcus uvízne. V naprosto novém a nepřátelském prostředí se rozhodne stát se členem vězeňského pěveckého spolku, jemuž velí všemi oblíbený Niels (Anders Matthesen) a bude to právě tahle ústřední dvojice, kdo svede souboj o hodnoty, které lidem zbaveným svobody zbývají. 

Pokud by se jednalo o film s Van Dammem, Stallonem nebo třeba McConaugheyem, dostali byste nelegální vězeňské zápasy, útěk z vězení nebo soudní drama. Falešně vám ovšem nic takového nenabídne. Namísto toho se soustředí na postavu Marcuse a jeho přístup k lidem kolem něj. Vězení v Dánsku sice není ani zdaleka taková rasovina jako např. ve Státech, přesto se Marcus ocitá v situaci, na kterou nebyl připravený. Z úspěšného podnikatele je rázem živočich na nejnižším stupni potravinového řetězce, což odporuje Marcusovu naturelu a vede jej k neutuchající touze zvítězit, změnit systém kolem sebe a ohnout vše potřebné tak, aby se stal vítězem. Vězení tak pro něj nepředstavuje cestu k nalezení nových vnitřních hodnot, ale kolbiště, na němž musí prokázat svou tvrdost, záludnost a připravenost. To vše tváří v tvář uvědomělému a sebejistému sbormistrovi, který pro většinu vězňů představuje neochvějnou morální oporu.

Pokud chtěl autor scénáře (dánský spisovatel, scénárista a dramatik Lars Husum) zobrazit sevřené prostředí věznice jako alegorii k chování lidí v běžné společnosti, potom jednoznačně uspěl. Ale uspěl i v případě, pokud žádné takové ambice neměl a chtěl jenom poukázat na to, že lidská povaha se s novým prostředím nijak výrazně nemění. Režisérka Frederikke Aspöck frázuje tempo příběhu podle jednotlivých střetů Marcuse a Nielse, po nichž vždy následuje katarze a mobilizace k novému souboji. Vnitřní dynamiku zdánlivě ospalého života vězeňského sboru výrazně oživuje rytmická hudba (Rasmus Bille Bähncke – dvorní skladatel Frederikke Aspöck), která perfektně dokresluje napětí a eskalaci vztahů mezi hlavními protagonisty. Jejich představitelé Lohmann a Matthesen přitom podávají skvělé výkony, kdy především Lohmann v roli Markuse exhibuje až zvířecím způsobem, za což ho budete obdivovat i nenávidět. Jediným (byť obtížně přehlédnutelným) hendikepem filmu nakonec zůstává určitá banalita vlastní zápletky a hlavně neuzavřenost celého příběhu, protože na konci se nedočkáme ani vítězství v nelegálním vězeňském turnaji, ani útěku z vězení a už vůbec ne zvratu v soudním procesu. Přesto – nebo snad právě proto – si Falešně zaslouží vaši pozornost, ačkoli třeba neholdujete mužskému sborovému zpěvu.