A pevné nervy Bob Hoskins potřeboval hlavně při natáčení. V té době revoluční kombinace animace a hraného filmu pro něho znamenala jedno: když komunikoval s kreslenou postavu (tedy asi v osmdesáti procentech filmu), mluvil do vzduchu. Nepomáhaly mu žádné barevné tenisáky, zpoza zeleného koberce se na něj nikdo neusmíval, ve skutečných interiérech a exteriérech hrál naprosto sám. I přes tento úděl, který je pro většinu herců i v dnešní době tím nejhorším, za co je producenti můžou platit, dokázal Falešné hře s králíkem Rogerem vnuknout náboj. Svým elánem, charismatem a energickým výstupem často úplně přebil pološíleného králíka, kterého mu pak animátoři přikreslili na scénu. Jejich vzájemná interakce a vůbec spolupráce veškerých živých i neživých postav, ohromují dodnes svou přesností, kterou ani po dvaceti letech, tedy u leckterých dnešních filmů, nenajdete.

Excelující Hoskins a plejáda animáků v kresleném světě ponořeném do filmového noir funguje ve všech směrech: je to zábava jak pro dospělé, kteří ocení decentní žerty, tak pro děti, které si zákonitě musí zamilovat všechny kolem poletující postavy a představu, že by něco takového bylo možné (to si pište, že jsem si vedle sebe v šesti letech představoval animované figurky;). Nakonec filmový fanoušek docení nepřeberné množství odkazů, komentář tehdejší filmařské situace a bezkonkurenční technické zpracování. Super-evil Christophera Lloyda, sexy Jessicu, mluvící auto a hromadu dalších nezapomenutelných postav (cameo Slůněte Bimba nemá chybu, stejně tak pomatené kulky), které si ukradnou scénu pokaždé, když na ní vstoupí. Schválně se na Rogera a jeho kámoše podívejte dneska, ten film prostě nestárne a neztrácí svoje kouzlo.