Musím se poníženě přiznat, že Factotum se bohužel do mého letošního festivalového programu pod vlivem mnoha okolností neprobojovalo, z toho, co nabízí trailer, lze však snadno odhadnout, na jakou stranu se bude asi brnkat. Matt Dillon v něm totiž nedělá nic jiného, než co nabízí stručný souhrn synopse. Téměř nemluví, skoro pořád se divně tváří, chlastá, občas je trochu agresivní a občas také dost sexuálně nevybitý. Do toho začne zhruba od půlky hrát těžce melancholická basa (a vystřídá tak těžce utrápené samotářské housle) a baladický ženský hlas jednoho začíná přesvědčovat, že ho to vlastně docela zajímá a hlavně – opravdu baví. Trailer na Factotum je jedním z těch, kteří sázejí na hladký průřez bez kontextů a divočejších střihů, kusanec, který se divákovi dostane pod kůži a pomalu se rozleze do celého těla. A když pak skončí, zůstane tam ještě pekelně dlouho. Zkrátka, i když je to pomalé, má to v sobě podivuhodnou přitažlivost, které se jen tak nezbavíte. Za ten pocit hvězda navrch a na film už se moc těším, přestože je přes svou zjevnou sympatičnost nalajnovaný až běda.
