Život a potažmo všechna literatura z pera Charlese Bukowskiho alias Henryho Chinaski je pořád jedna a ta samá písnička: Uchlastat se co to dá, nechat se vyrazit z práce, vsadit si na koníčky a pořádně to rozjet s nějakou přiopilou štětulí, která je zrovna povolná. Koho zajímají ambice? Koho zajímá láska? Jak říká sám autor, důležité je najít v životě pořádné uspokojení alespoň z jedné věci. Na ničem jiném nezáleží. Může to být láska, ale nemusí a velmi pravděpodobně ani nebude.

Pro Bukowskiho leží to uspokojení v psaní. I když se necítí na dlouhý román, nápadů má pořád tolik, aby je všechny dokázal vtisknout do tří čtyř povídek týdně a ještě mu zpoza alkoholem zamlženého předního skla zbyly síly na to odeslat je nakladatelství, které mu snad někdy jednu vezme. Mezitím se potácí mezi nudnými zaměstnáními, prázdnými flaškami od whisky a především těžkými průsery. Takový je Bukowski na papíře a přesně takový je i ve filmu.

Vystihnout v pár slovech herecký typ Matta Dillona je práce vskutku nemožná. Jednou roztržitý hezoun (Začalo to jedné žhavé noci), podruhé slizký podvraťák (Něco na té Mary je), potřetí opravdu hnusný a bezcitný polda, kterému je slovo svědomí cizí (Crash), tady všude je perfektní a precizně se vymaňuje z jakékoliv připravené škatulky. Dneska se do jeho rejstříku přidává další nezapomenutelná herecká reace, i když tohle označení trochu zlehčuje situaci. Dillon totiž nehraje Bukowskiho, ale je Bukowski. Tak jako je Dustin Hoffman Raimanem či Robert de Niro Jakem La Mottou. Dillon je zarostlý, upocený, neupravený, chlastá, kouří, kašle na svět a je to samo o sobě zábavné, ale zároveň za tím leží něco víc než to, co je zřejmé z prvního plánu. Cítíte, že je to prožité až na kost, že to nešustí papírem, zkrátka že tomu do puntíku věříte a o postavě přemýšlíte jako o postavě a ne jako o Dillonovi, který tu postavu hraje. Film absolutně stojí i padá na jeho brilantním výkonu a těžko slovy popsat, jak věrný pocit lenosti a unavenosti lze z jeho projevu vycítit. Stačí si pustit trailer a hned budete vědět, o čem mluvím.

Režie Benta Hamera (předtím výborné Povídky z kuchyně) je přísně klidná a pomalá, zcela v souladu s hrdinovým rozpoložením a celkovou náladou snímku. Herci vedou své dialogy v dlouhých záběrech bez střihů, Chinaskiho boj s větrnými mlýny systému je podáván v klidném, suše černohumorném balení, nikdo se ničím netrápí, nikdo nic neřeší, všichni se uchlastávají k smrti a čekají, co jim přinese další den. Mohlo by se zdát, že to bude unavené, ale není. Kupodivu je v tom víc života než v leckterém „šokujícím thrilleru“ (právě teď mě napadl třeba Tajemný let ;), protože Hamer dobře chápe, že unavený nemusí se rovnat únavnému a vynikající herci mu v tomhle směru vydatně pomáhají. Do podumáváních o bídě lidského života pobrnkává rozjímavě lyrická kytara, mísící se s občasnými Chinaskiho monology na téma „proč dělám tuhle práci?“ popř. „co budu dneska chlastat?“ a člověk si tak říká, že na tom vlastně není tak špatně, i když si na ten podělaný život občas dost stěžuje.

Factotum je skromná one-man show, ve které nejde tak o moc o to, co se v ní děje a snad ani o to, jestli je pravdivá a opravdu to tak všechno Bukowski zažil. Jediné zjevné poselství a věc o kterou jde, totiž zní: Život stojí pěkně za ho*no, tak proč se jím neprochlastat. Proto se tu dbá především na formu, jelikož to je první věc, která jednoho člověka na druhém okamžitě upoutá, o což tu v barovém prostředí hodně kráčí. Ten zbytek (charakter) se může dořešit až po prvním sexu, nebo jako v tomhle filmu, po závěrečných titulkách. A tam zjistíte, že i když to bylo fajn, byla to vlastně jen taková hra a i když se vám to líbilo, podruhé už to takový nářez nebude. Ve výsledku totiž přijdete na to, že vám tam nějaká ta Bukowskiho hlubší závěrečná myšlenka či životní moudro docela chybělo, i když to byl sympaťák a tu hodinku a půl se vám s ním pilo velice, velice dobře…