Tak jsme zase jednou tady. Netflixu už pár dní vévodí nový thriller, na který se slétli diváci ze všech koutů světa (už porazil i akční jednohubku s Hardym), jenom aby zjistili, že jim streamovací gigant nenabídl nic víc než další z řady zcela rutinních, nedotažených a v řadě ohledů naprosto pitomých zážitků, na který do druhého dne zase všichni rychle zapomenou. Řeč je o novince Exteritorium, která je v době psaní na ČSFD hluboko v modrých číslech a jen zřídkakdy ji tam někdo pochválí. A já se tomu výjimečně vůbec nedivím.

Koncept je tu jednoduchý – zoufalá německá matka hledá své zmizelé dítě na americkém konzulátu. Samotné prostředí slibuje sevřený, napjatý příběh na malém prostoru, kde se střetává osobní trauma s byrokracií a politickými zájmy. Jenže Exterritorial tuhle možnost rychle zahodí a místo toho rozjíždí vleklý a otravně frustrující příběh, který víc než napětí generuje bezmoc. A to nejen pro hlavní postavu, ale především pro diváka.

Film se opírá o repetitivní motiv: hlavní hrdinka běhá z místnosti do místnosti, všude jí říkají, že se nic nestalo, a když začne tlačit, je označena za paranoidní a nebezpečnou. Tenhle vzorec se pak neustále opakuje, což začne působit vtipně i nemístně zároveň v momentě, kdy už má za sebou jeden pokus o těžké ublížení na zdraví, několik případů ničení majetku a řadu dalších prohřešků, ale z nějakého důvodu ji pořád všichni dávají další a další šanci.

Ano, děj je nakonec konstruován tak, aby se to na papíře dalo všechno vysvětlit, realita je ale taková, že scénář ohýbá hranice možného i nemožného, aby dal průchod tomu papírově tenkému konspiračnímu dramatu v centru celé zápletky. Je přitom skrz naskrz průhledný nejen v tom, jaké mechanismy a za jakým účelem používá, ale vlastně i v tom, jaké klišovité ohrané scény před diváka postupně staví, aby posouval zápletku dopředu. Schematická záležitost kašlající na jakoukoli práci s postavami i napětím.

Jediným pozitivním střípkem tu jsou tak akční scény, kdy film slibuje alespoň z námětu, že bude takovou holčičí Smrtonosnou pastí, atypickou bourneovkou, nebo aspoň takovým tím typickým béčkovým ženským akčňákem, ve skutečnosti ale většinu času zabírá jen tlachání o ničem a snaha hrát to na (nefunkční) psychologii postav. Když už ale dojde na to mlácení, je to hezky zblízka, rychle, povětšinou na jeden záběr, a často se u toho kamera všelijak kreativně vyřádí, takže máte pocit, že to dělali docela velcí šikulové. Problém je, že za 100 minut tam takové scény jsou asi tři, žádná nemá příliš dlouhé trvání, a hlavně po nich vždycky zase přijde to tlachání. 

Snaha o tematickou hloubku – otázky mateřství, duševního zdraví, nedůvěry ve stát a mocenské struktury – zůstává jen v náznacích. Film se k těmto tématům sice opakovaně vrací, ale nikdy se jim skutečně nevěnuje. Výsledkem je neuspokojivý mix, který působí ambiciózně i prázdně zároveň. Jako by se tvůrci báli se rozhodnout, jestli to má být opravdu psychologické drama, nebo spíše politický thriller. A pak podělali obojí.

Finále nepřináší katarzi, spíš jen pokrčení ramen. Film nevyužije potenciál amerického konzulátu, ani schopností hlavní postavy. Matka tu není silná hrdinka, ale figurka vláčená dějem. Od podobných levných záležitostí Netflixu už člověk většinou moc nečeká, přesto mě na konci překvapilo, jak málo mi toho vlatně Exteritorium předalo.