Nejzápadnější z východních fachmanů, Johnny To, poslední dobou točí filmy jako na běžícím pásu, ale obdivuhodná pracovitost mu zjevně nebrání v soustružení gangsterek, které na první pohled vypadají tuctově, ale skrývají pod svým někdy až hollywoodsky vyžehleným zevnějškem velmi komplexní osobnost. Kdo chce hledat, najde poklad, kdo radši nekomplikované deštíky olova a gejzíry krve, ten by měl jít o dům dál. Exiled je gangsterka s velkou duší. A velkým srdcem.

Ačkoliv vizuální stránkou Johnny atakuje vrchní blockbusterové příčky (vyfintěný look amerických filtrů ale šikovně kryje kontrastním, až noirovým nasvícením) a protáčí před kamerou každý dolar, narozdíl od jiných úspěšných, ale očividně "šetrných" hongkongských produkcí (přímo se nabízí srovnání s mírně vyšisovaným a digitálním Sha Po Lang), těžiště příběhu zůstává ve starých dobrých osmdesátých letech, kdy John Woo oslňoval diváky tklivými příběhy o síle přátelství a cti, která fungovala i mezi bezohlednými zločinci nejvyššího kalibru. Hlavními hrdiny Exiled jsou čtyři hitmani, kteří selžou při likvidaci jednoho z bývalých kolegů. Ten by se rád usadil se ženou na venkově a zahodil pistoli do žita. Z téhle branže se však odchází zásadně s nohama napřed a bradou nahoru.

Takže následuje přestřelka. Jedna z nejefektnějších akčních scén, které jste za poslední měsíce viděli. Musíte sice trochu potlačit svoje znalosti z fyziky pro základní školy, protože tam by vám paní učitelka vysvětlila, že dřevěné dveře nezačnou rotovat přes celou místnost, když do nich párkrát střelíte devítkou, ale uděláte to rádi, protože akce v Toově podání má k Wooovým baletním přestřelkám snad úplně nejblíž. A přitom se nejedná o nějakou lacinou kopii. Pro Toa jsou akční scény jen nezbytnou hybnou silou, berličkou, která děj nakopne k dalšímu velkému zvratu. Těch však v Exiled příliš nenajdete. Je to východní western, který plyne se stejnou samozřejmostí jako mraky na nebi, opírá se o silné charaktery hlavních hrdinů a velmi atmosférický soundtrack. Nudit se budete jen v tom případě, že nepohlédnete mezi řádky a nerozšifrujete, jak silné vztahy nám Johnny nabízí k osahání. Na někoho může působit komicky, že se parta kámošů nejdřív hodlá rozstřílet na cucky, aby si pak společně uvařila večeři a pořídila romantickou momentku. Asiati uvažují jinak, ale téhle odlišné rovině emocí lze přivyknout velmi snadno, a to nejen díky hvězdnému obsazení (v čele s všudypřítomným Anthony Wongem).

Johnny To je velmi pečlivý ve vykreslování všech důležitých detailů, ale nemá rád polopatická řešení a proto řadu souvislostí zasouvá do druhého nebo třetího plánu. Pro někoho tak může být Exiled jen barevným kolotočem a sofistikovanou nudou, ozdobenou několika výjimečnými přestřelkami - multiúrovňová řež na schodišti nebo taktická vybíjená v polích by mohly sloužit jako učební pomůcky pro začínající režiséry, takhle se komponují záběry - ti pozornější však vytuší, že pod ledově chladným zevnějškem pulzuje na plné obrátky horoucí srdce, na kterém lze jen těžko udržet ruku. Ten kontrast je občas patrný na první pohled, ale rychle mizí pod rouškou jednoduchých dialogů a pro někoho až příliš provařených situací. Právě z těchto "standardek" se však Johnny odráží a buduje okamžiky, ve kterých jde o víc než povědomé hlášky a příliš hezké záběry cinkajících nábojnic, levitujících plechovek (Red Bull na Hrad) a tříštících se zdí. Stejně jako v případě judistického Throw Down se publikum rozdělí na dvě poloviny. Vizuální onanie bez nápadu vs. nepochopené dílo génia, které vás dostane na lopatky. Exiled lze milovat i nenávidět od první přestřelené promenády v kožených kabátech a slunečních brýlích. Záleží na vás a vašem očekávání. Tenhle film možná budí dojem hamburgeru, ale nabízí pětihvězdičkovou baštu o třech chodech. Stačí se pořádně zakousnout.