Původně tu měla být fotka někoho s namířenou střelnou zbraní, aby se článek víc četl. Jenže proč to hrotit? Tohle VIM je přece jen o poválečném filmu a navíc od Larse von Triera. Nikdy jsem nepatřil k jeho skalním obdivovatelům ani nesmiřitelným kritikům. Jeho hororové Království mě docela bavilo, u Prolomit vlny a Tanec v temnotách jsem se nijak velké citové vydírání nepocítil, právě naopak. Tlak byl přiměřený a cílený na ta správná místa. U Pěti překážek jsem ani nedýchal. Nějak jsem nepřišel na chuť Idiotům a Kdo je tady ředitel?, z kroucení hlavy nad Dogville a Manderlay jsem si ji onehdy málem odšrouboval. Manifest Dogma 95 považuji za vydařený žert, který však časem narazil na své hranice. Cíleným zredukováním technických a dramaturgických možností sice dogmatici ukázali nové možnosti filmového média, ale zároveň jim to zabránilo točit snímky, které se chtějí vyjadřovat poněkud košatěji. Vždyť i sám Trier takhle točí jen tehdy, pokud se mu zachce. To je prostě Lars: točí americkou trilogii, aniž v Americe kdy byl, psychicky deptá starouška Jorgena Letha, aby pětkrát přetočil svůj film, a manifest Dogma 95 podává s prorockým patosem, jakoby to světové kinematografii mělo přinést věčnou spásu.

Černobílým filmem Evropa uzavírá Trier svou evropskou trilogii (předtím Prvek zločinu, Epidemie). Podniká celkem náročný experiment - příběhem mladého konduktéra Kesslera, který  těsně po válce přijíždí do rozbombardovaného Německa, aby svou pílí pomohl postavit prakticky neexistující hospodářství na nohy, chce Trier mluvit o národní vině, traumatu z prohry, nenávisti k Americe, a tom, jak vidí minulou i současnou Evropu. Opravdu nemalý krajíc. Na první pohled čpící intelektualizmem na hony daleko. Trier se do filmu snaží vetknut celou řadu těžko uchopitelných pocitů, jež vůči starému Kontinentu a poválečným dějinám "svého světadílu" chová. A přece, Evropa je jeden z divácky nejvstřícnějších Trierových filmů. Pokud se jí poddáte, několikanásobně vám to vrátí, řeklo by se téměř pohádkově. Jestliže se pro "velká témata" nějak nedokážete nadchnout, ještě stále vám ve vláčku kolejáčku do Brém zbývá spousta ironie a mrazivý humor ne nepodobné Mrtvému muži a Edu Woodovi. Což jsou ve své podstatě velmi vážné a zároveň neobyčejně bujaré filmy. Stačí si vybrat dle vašeho naturelu.

Trier má úžasný cit pro pointování situací, kdy Kessler celkem oprávněně získává pocit, že se ocitl v byrokratickém a nepochopitelném bludišti Kafkova Zámku. Nemůže se z něj vymotat ani se probudit do nějakého jiného, lepšího světa. Koná proti své vůli. Zaplétá se s lidmi, kterými původně opovrhoval. Naráží na německé chápání řádu a (ne)systému. Ač přichází odjinud, jede v tom s nimi. Po kolejích, které vedou do neznáma. Vlakem, který si to možná supí do pekla, kdo ví. Strojvůdci každopádně vidí jen na pár pražců před nimi. A pak je tu taky Hlas. Můžete si ho nazvat jak chcete. Svědomí, Bůh, Super-ego, konejšivý a zároveň direktivní hlas Hypnotizéra nebo hlas Smrti. Je to na vás. To hlavní se nemění: vyplatí se mu naslouchat.

Díky minimalistickému herectví, šerosvitu a lavírováním mezi "malým" příběhem a "velkými" dějinami se Trierovi podařilo natočit až hypnotický příběh, ze kterého budou mít citlivější jedinci pěknou dějinnou kocovinu. V očích ostatních by snad Velký manipulátor mohl být alespoň částečně rehabilitován. Každopádně si Evropu nenechte ujít. Zabírá tehdy, když si ji vpíchnete hluboko pod kůži.

"Pluj po proudu řeky jako plynou i dny. Vydej se k oceánu, jenž zrcadlí nebe. Chceš se probudit, aby ses zbavil obrazu Evropy. Avšak to není možné..."