Cival

WIm Wenders je filmařem jiné éry. Pořád patří do roku 1987, kdy oslnil melancholickým Nebem nad Berlínem, takže - když budeme teď chvíli buransky upřímní - pokud bychom smazali všechny jeho filmy posledních tří dekád, o moc bychom vlastně ani tak nepřišli. Jeho specifické vyjadřování už poztrácelo tváří v tvář vývoji kinematografie svou působivost, respektive nikdy nepohánělo film, jenž by byl podobně silný jako slavné Nebe. Je to ale škoda, protože když vidíte třeba tuhle upoutávku, cítíte nadstandardní práci s herci i stále vtahující a zvláštně melancholické vyjadřování. Sympatický anachronismus.