Evan postavil kocábku náram, náram náram, kocábku náram, náram náramnou. A nabil si nos. Opravdu nechápu, kdo tuhle monstróznost mohl financovat. Ale opravdu bych ho docela rád poznal, protože za tu samou částku mohl mít třeba jedny Transformery nebo 22 Tmavomodrých světů či 175 nízkorozpočtových hororů typu Saw. Raději ani nechci počítat, kolik by za rozpočet Božského Evana vzniklo snímků typu El Mariachi. Každopádně onen tajemný kdosi to zřejmě chtěl přesně takové, jaké to nakonec má: tedy propadák. Dějově klopýtavé, fušersky natočené, nevtipné, hloupé, nudné, moralizující a navzdory velkohubým keců vlastně blasfemické. Ovšem na jiné úrovni než by se čekalo. Vlastně jsem docela rád, že už je to za mnou a můžu si pustit raději Božského Bruce a zavzpomínat na časy, kdy gumový Jim a jeho kožený ksicht ještě dokázali pobavit. Jenže Carrey a jeho kariéra teď procházejí “údolím šeré smrti” a v komediálních končinách se začala šířit zvěst, že už samotné členství ve Frat Packu je samospasitelné a že ti co se tak dlouho hledali, se konečně našli. A od té doby budeme z kin vycházet s bránicemi namoženými od smíchu. Není tomu tak. Všichni víme, že volné uskupení komiků Frat Pack prochází agónií a jejich týmové komedie, a vlastně ani ty solitérní, už netáhnou tak jako dřív.

Steve Carell se do Frat Packu vklínil na poslední chvíli. A jen co jednou zazářil, hned zase zmatněl a začal zapadat. Ukázalo se totiž, že Carell bohužel hlavní komediální role neutáhne. Praxe ukazuje, že podává tím lepší výkon, čím více je kolem něj herců, kteří ho trochu zastíní - a on pak dění na plátně čas od času opepří nějakou grimasou nebo nenapodobitelnou hlasovou kreací. Čest malým výjimkám 40 let panic nebo Malá Miss Sunshine, kde se ve vážnějších polohách celkem našel. V Božském Evanovi působí hrozně nevýrazně, jakoby se k roli tahouna a comedymakera dostal úplně náhodou, nevěděl, co si s ní má vlastně počít a kam ji vést. Ještě celkem obstojně zvládá uhýkané výstupy, kdy jej některé ze zvířecích svěřenců kousne do rozkroku, “komicky tancuje” a nebo se ve významném státním úřadu chová nepředvídatelně. V širších celcích však jeho výstupy působí jako zoufalý výkřik do tmy a osobně mi nepřijdou moc vtipné, jakkoli je Carellova komika založená na totožném principu jako u Willa Ferrella, u kterého ta samolibá nebo mírně uražená poloha stále docela funguje. Po pravdě řečeno se mi ani moc nezdá, že by se něčím takovým mohl bavit i štáb. Tak se to ostatně často říká ve filmech o filmu: my na place jsme se při improvizacích herce XY bavili. A chce se tím naznačit, že když to působilo na ně, bude i na nás. Omyl.

V tomto případě se bohužel přenos nálady z placu, byla-li tam vůbec nějaká, k divákovi nezdařil. Nesluší se však, abych za to naložil jen Carellovi – možná patří jen ke komikům druhého gardu, ale scénář mu po pravdě řečeno taky nejde dvakrát na ruku. Ono neustálé střídání dvou tří základních poloh by neuhrál snad ani Laurence Olivier. Posuďte sami: doma v kuchyni a ložnici je Evan celkem obyčejný tatík, který si s manželkou vykládá o tom, za co se zrovna modlí, v úřadu je – pořád se mi nechce věřit, že někoho takového by zvolili do významné fukce – neschopný ňouma, snad jedině na stavbě Archy je tak trochu na svém místě.

Scénář je ve své naivní dobrotě (ale pozor, jde o velmi fingovanou “dobrotu,” viz poslední odstavec) neuvěřitelně tupý a co do žánrových požadavků jeho největší slabiny spočívají v tom, že Evana nevybavil stejnými možnostmi jako Bruce (Evan si sám od sebe nemůže říct, že udělá zázrak, a pak ho i realizovat) a hlavně se snaží předat příliš vážná, předvídatelná a v konečném důsledku hloupá poselství. Scenárista Steve Oedekerk nás nejprve přinutí přijmout fakt, že z někdejšího neschopného reportéra je najednou senátor, a že se nemáme ptát, kde a proč se tahle změna vlastně odehrála. Scanáristovy úvahy si představuju asi takhle: “Chceme stůj co stůj natočit pokračování...Carrey aka Bruce odmítl... hm, ale reportér Evan nemá dvakrát velký potenciál... tak z něj nějak uděláme třeba senátora. On si toho nikdo ani nevšimne.” Myslím, že většina diváků a kritiků si toho všimla ne později než v páté minutě.

Ale znáte to, kdo chce kam... za neúspěch z velké části zapříčiněný podceňováním diváka a mířením úplně mimo si Oedekerk i megalomanský režisér Tom Shadyac vlastně můžou sami. Skrumáž témat jako rodina, životní prozření, středostavovské náboženství a úřad jsou věci, která se bez bolestivých amputací snad do jednoho komediálního filmu ani narvat nedají. Především však nesvádí k rozjívené carreyovské jízdě typu “jsem na týden Bůh a pořádně si to užiju.” Když úřadoval Bruce, zvedaly se ženské sukně, Jennifer Aniston rostla prsa a testovalo se, jakými způsoby se dají na dálku zapálit svíčky. Jakkoli ani tyhle scény nejsou samy o sobě kdovíjak vtipné, nechybí jim alespoň zdání subverzivity a škodolibosti, které jsou pro úspěšné fungování gagu maximálně důležité. Svět Božského Evana je tak vyklidněný a spořádaný, že se z něj vlastně moc vykouzlit nedá. Jenže pod touto pesticidní nekonfliktností se skrývá osidlo.

V závěru jsem totiž získal neodbytný pocit, že celý film vznikl vlastně jen kvůli tomu, aby ukázal Evanovu archu in action (tady čuju tak půlku rozpočtu), poučil o tom, že vizionářům se musí věřit a Morgan Freeman aka Bůh mohl říct své poselství o tom, jak jsou pro něj dobře fungující rodina a poslušný jedinec, který se neptá a koná, důležití. Náhoda tomu chce, že zrovna tyhle ctnosti vyznává vládnoucí americká pravice, která s tím má do budoucna své velké plány. V závěru Evan Bohu děkuje za prozřetelnost s jakou před rozbouřenými vodami protržené přehrady zachránil hrstku lidí na jednom staveništi. Washingtonem prohučí přílivová vlna, která smete vše, co nemá pořádné základy. Nikdo si však otázku po neplánovaných ztrátách na životech neklade, nikde žádná krev a přes jistě masivní rozměr katastrofy ani bolest. Trochu jako v Transformers, jenže ti jsou alespoň zábavní. Prostě krásný nový svět, ve kterém se “těm vyvoleným” nic nestane. Širší kontext nás nezajímá. Důležité je, že “my jsme to už dávno věděli,” zlo dostalo na pamětnou a když jste na správné straně, nic se vám nestane. Netušil jsem, že by někdy mohla nastat situace, kdy by si komedie pro nejširší masy přivlastnila dějinně tak provařenou srostlici jako stát-náboženství. Mýlil jsme se. Dnes už je možné úplně všechno. Asi bych měl činit pokání...