Né! Já nechci! Nechci tupá zvířátka, které nosí klády, kousají Evana do rozkroku a v ulicích velkoměsta se procházejí se stejným nezájmem, jako by je někdo postavil před modré plátno (ehm). Nechci hloupou podívanou, u níž se děti budou smát a které vaše babičky posvětí titulem rodinná taškařice pro všechny bez rozdílu věku a počtu zubů. Přitom až do času 1:56 se zdá, že Tom Shadyac to má zatraceně na háku a takovéto familiérně-sdružovací berličky nejsou v jeho podání zapotřebí. A do té doby je Božský Evan skutečně obstojným katalyzátorem pro udržení vaší pozornosti za doprovodu nablble spokojeného úsměvu s občasným přechodem ke svalu bránicovému. A to zejména po chvíli, kdy Carell nadmíru důstojně ustojí konfrontaci i se samotným Freemanem aka ztělesněným Božstvem. Jistě, veškerá pořádná komika se opět točí pouze kolem množství chlupatého porostu, které hrdinovi v bujných chvostech raší na rozličných partiích hlavy, ale pár scén má slušný potenciál rozjet to i v inteligentnějším stylu. Pokud vám samozřejmě přijde inteligentní, když někdo na plátně chce opravdu nahlas zařvat „shit“, ale z jeho úst vypadne „sheep“. Následují obligátní rány kamkoliv, kde to hrdina snese a neumře (palec, hlava) a pak… pak se , přátelé, rozpoutává avizované peklo, při němž malí caparti budou rozverně jásat se svými neposednými kamarády a jejich rodiče si to pokojně prosedí za občasného úsměvu střídaného zívnutím. Stačí to? Nechceme víc od režiséra, jehož Božský Bruce se s odstupem jeví jako možná to nejpovedenější z posledních let, do čeho se nechal Jim Carrey ve svém kovaném žánru ukecat? Třeba to nakonec nebude taková hrůza. Vše symbolicky splachující vlna křesá alespoň malou naději v otravném zoologickém humbuku, jehož odměna v podobě průměrných tří hvězd budiž vykalkulována na promili přesně.
