Druhá recenze na evropský (dokonce francouzský) film v horizontu čtyř dní, to u nás na MovieZone skutečně není zvykem. Jenže, když se jednou distributorům zachce, nezbývá než poslušně držet ústa a krok ;). Naštěstí, podobně jako u Utajeného (alespoň co jsem louskal kolegův posudek :), držet krok s druhým dílem Erasma není výraznější problém. Ba co víc, je opravdovým potěšením vidět, že v Evropě může vzniknout více než slušná dvojka, které není jen pátým odvarem svého staršího bratříčka a plně se mu v kvalitativních statistikách vyrovná, či ho dokonce předčí.

Je tu samozřejmě první otázka, kolik z vás původní film o Xavierovi a jeho patáliích na výměnném pobytu v Barceloně vlastně zná. Erasmus a spol. prosvištěl svého času našimi kiny ve vskutku v mrzkém počtu kopií, přičemž ti šťastnější ho mohli vidět s dvouměsíčním předstihem na festivalu v Karlových Varech. Nedělám si však iluze o tom, kolik z vás je s látkou seznámeno a to je bohužel v tuto chvíli malinko problém. Dvojka navazuje skoro přesně tam, kde to jednička před čtyřmi lety zapíchla, a pokud neznáte všechny postavy, i přes urputnou snahu tvůrců vám to všechno namlátit do hlavy, si z kina rozhodně neodnesete takový zážitek. Nehledě na celkové vyznění příběhu, které je poměrně logickým a emocionálně velice přijatelným završením toho, co bylo minule řečeno.

Byla by ale určitě chyba předem neznalého diváka odstrkovat. Režisér Cédric Klapisch je dostatečně schopným režisérem přednášejícím univerzálně uchopitelný filmový jazyk a jeho Erasmus 2 je dostatečně živým příběhem i bez předchozí průpravy. Dovolím si teď malou shrnovací odbočku směrem k současné žánrové tvorbě. Tu tvoří z velké většiny americké humoristické výplachy, v nichž už se dávno zapomnělo na to, kde a jak to všechno začalo a že i mladí si kromě obligátních nechutností možná také potrpí i na vážně míněné odpovědi na některé závažné postpubertální otázky. Obrovský půlmetrový vibrátor v míse plné fekálií je dozajista fajn, zvláště když se pustí na plný výkon… ale kam se vytratily ty základní problémy: Jak na vztah? Kdy poznáš, že je to ten pravý / ta pravá? Co se životem, když tě kope do zadku? Erasmus jde zpátky po těchto stopách a v příjemné formě se snaží o co nejpravdivější odpovědi takříkajíc přímo z terénu.

Našemu hrdinovi je třicet. Stejně jako většina ostatních před ním, i on měl pocit, že je třeba neustále hledat někoho lepšího a ideálnějšího a najednou se zastavil a zjistil, že to nejlepší už propásl a je pozdě se vracet. Je to hořké, ale je to pravdivé. Stejně jako tisíc jiných malých detailů, které utvářejí celkový dojem, že si tu nikdo na nic nehraje a režisér prostě vypráví o životě. Zatímco jednička byla rozjuchanou sondou mezi dospívající mládež, dvojka začíná v bodě, v němž přišel ten pravý čas poprat se s odvrácenou stranou života. A přestože rozcuchanosti ubylo jen trochu, nelze si nevšimnout výrazného vážného podtónu, kterým Klapish svůj vlastní scénář obdařuje – jako by sám tenkrát nevěděl, kterou stezkou se vydat a prostřednictvím hlavního hrdiny chtěl lehce zamávat varovným prstem: Dej si bacha, ať ti štěstí neproteče mezi prsty.

Pro svůj film využívá Klapisch jakéhosi lámaného mozaikovitého vyprávění. Flashback ve flashbacku není výjimkou, návratů mimo výseč uplynulého vyprávění je přehršel. Klapisch drží zhruba do půlky na uzdě hned dvě paralelní vyprávěcí roviny, které poté celkem chytře, ale nijak účelově protne a pokračuje tím, co načal na úplném začátku. Občas můžete mít pocit, že vás film zavedl úplně jinam, než kam zpočátku sliboval, ale zpětně to všechno dává až moc dobrý smysl. Chronologické roztříštěnosti příběhu a neukotvenému stavu hrdinovy mysli se originálně přizpůsobuje i forma – ať už jde o klasické obrazy nalámané do neurčitých fragmentů či satiricky laděná intermezza, v nichž Xavier vleze do záběru hned několikrát a začne probíhající situaci trefně glosovat, je tu onen vděčný dechberoucí element nočních neonů ve smutném městě a době uspěchané tak, že lidi komunikují prakticky už jen se svými mobily.

Postavy jsou uspokojující jako příběh sám. Pro jednoho staří známí, pro druhého typy, které jako by odněkud důvěrně poznával, pro všechny prostě sympatická parta s odvěkými problémy mladých a neklidných. Je nezvyklé točit teenagerovský film, když prakticky všechny charaktery načínají čtvrtou dekádu, ale snad proto nemá výsledek tak infantilní nádech a nutí k nějakému zamyšlení. A zamýšlet se nad vším, co se tu děje, na to budete mít opravdu hodně času – film má skoro dvě a čtvrt hodiny, což je vzhledem k žánru jistě moc i na nejzkušenější harcovníky. Měl jsem bohužel pocit, že často se úplně zbytečně přešlapává na místě, paradoxně zrovna ve chvíli, když by všemu prospělo raketově vyrazit vstříc dalšímu vyprávěcímu článku. Rytmus kolísá a i když pozornost neopadává, nepřijde vám to tak hladké, jak by to klidně mohlo při odstřihnutí dvou tří vedlejších linií být.

Nebudu vás však zbytečně zrazovat. Je o mně známo, že kromě Dánů si na evropskou kinematografii přehnaně nepotrpím, ale Erasmus 2 mě s okatým zadostiučiněním položil na lopatky. Už dlouho jsem nešel z kina s tak silným pocitem, že všechno bylo na správném místě, nikdo mi nevěšel zbytečné bulíky na nos a dostal jsem odpovědi na otázky, které mě sužovaly od nepaměti. A i týden po projekci se u večerního kafe tímhle stavem moc rád prohrabu.