Pro krále regálů v Tescu nebo v Makru nechali producenti Nesvatbových (resp. nepříliš významná trojice z nich) vyrobit potenciální kult. Zkoušeli zplodit mainstreamové Mladé muže za pultem. Tedy minimálně z pohledu brigádníka, který si den co den poctivě odedře svých osm hodin při vakuování párků a doplňování polívek. Proto se komedie Grega Coolidge nevyhrabe na víc než několik desítek sekund z obchoďáku. Proto se permanentně zaplétá do řevnivosti mezi účetními, manažery, skladníky a holkami u pokladen, zabředává do podivného systému vnitřní hierarchie a se zalíbením sleduje každodenní malá velká zápolení, které alespoň na moment ničí pracovní stereotyp.

Když si vzpomenu na zámořské diváky stanice MTV, na omladinu „uvezněnou“ ve svém maloměstě, která touží mít slavnou tvář (i za cenu plastické chirurgie), anebo něco jinak velikého dokázat (i za cenu napodobování Christiny Aguilery), napadá mě, že Rande měsíce je do detailu promyšlená zpráva pro chlácholení zjevné cílovky. Říká se v ní, že i odosobněná facha v megastoru může být zábavná. A že když se u flákání budete tvářit jako hollywoodská hvězda, jednou vám do náručí taková Jessica Simpson prostě přistane. Hrdinové Rande měsíce v podstatě nejsou vůbec ničím zajímaví. Jejich „nulovost“ není životním postojem jako u Clerks, ale obyčejným loserstvím. Ze sebranky homosexuálních šéfů a slepých, tupých, obézních, starých nebo zpomalených pracovníků vyčnívá jen sympaťák Zack.

My sledujeme jeho třicetidenní souboj o titul zaměstnanec měsíce s oslizlým Vincem. V banku rotuje auto a blondýnka jak z přehlídkových mol. Vyhrává jen jeden. Naproti tomu problémů je hned několik. Divácké preference jsou rozmístěny už od prvního záběru. Zatímco Zack (Cook) je sympaťák s charismatem vyzařujícím až do vedlejšího obchoďáku, Vince (Shepard) jako namyšlený přiteplený blonďáček (Zn.: Já a jenom JÁ) od počátku přitahuje absolutní nenávist. Přetažená stopáž pak sestává jen z různých disciplín: Baseballu, zachraňování dětí, čištění podlahy, markování na rychlost a samozřejmě i z pokusů přivábit Amy (Simpson) na svoji stranu už před poslední přidělenou hvězdičkou. Proti sobě stojí klaďas a idiot. Má cenu s nimi těch sto minut trávit, když jejich psychologické pozadí čítá jen jediný rozměr, který neobohatí ani klišovité a otravně výchovné mudrování? Rozhodněte sami...

Rande měsíce většinou plní zběsilé pobíhání po obchoďáku a vzájemné štengrování. Verbální konflikty se ale skládají jen z otřepaných urážek a obyčejných navigací do rektální oblasti. Zapamatovatelné hlášky nebo třeskuté dialogové pointy zjevně vyšly z módy, takže opravdu zůstává pouze u naštvaně vyceněných zubů a nekonečné série naschvál. Do ampliónů přitom odchází neškodná popová směska, a to tak že neustále, snad kvůli zdání plynulosti a pocitu, že se kocháte výtečně naolejovaným mechanismem.

Jenže to není tak úplně pravda. Dlouhé minuty můžete pozorovat, jak se herci pokouší převádět nadsázku ze scénáře na plátno, a jak se jim to – i kvůli chlápkům za kamerami, mikrofony a megafony – nedaří. Spousta scének přímo navádí ke srovnávání s Frat Packem. Zatímco se ve filmech Willa Ferrella, Bena Stillera, bratrů Wilsonových a Vince Vaughna většinou daří rozvinout i jednoduchý nápad, tady herecká interakce, která má pozvedat daný hovor, málokdy přináší novou kvalitu. Hlavně Dax Shepard (v Zathuře byl výtečný), prochází trapnými momenty pravidelně a až do posledního obrazu. Milé okamžiky se kvůli tomu střídají s otřesnými (druhá skupina dominuje) a vybrané scény by dokonce pasovaly do muzea nejstrašidelnějších momentů filmové historie, což se týká třebas úchylného pokusu o polibek. Možná jsme na téhle straně republiky divní, ale místo nadšeného ryku se odtud ozývalo spíš Sobotovské „Cože?“. Zoufalejší a zoufalejší s každým promarněným pokusem o bizarní humor.

A protože Jessica Simpson střídá na plátně jen dva výrazy – 1) podívej na moje velký, ale doopravdy velký prsa a 2) podívej na můj americkej úsměv a vybělený zuby – a tudíž nemá co zkazit, ani napravovat, chrání Rande od odpadu hlavně Dane Cook a pár formálních odboček do jiného žánru. Když se Vince tváří jako smyslů zbavený Norman Bates, anebo když vybíhá z dýmu jako hrdinný záchranář, musí veselím poskočit bulva každého filmového fajnšmekra. Většinu času však bude posmutněle slzet (a čuchat k prdům).