Pokud čtete pozorně Moviezone či posloucháte naše povídání v MZ Live, asi jste už zaznamenali, že poslední dobou pějeme ódy na jeden malinko nenápadný tuzemský počin, který bohužel samostatně v kinech nenajdete. I přesto se z něj vyklubala jedna z letošních filmových povinností, jež by měl vidět snad každý. Ano, jak vám už asi došlo, mluvím o krátkometrážním kousku Electra od oceňované Darii Kashcheevy, který stále můžete zhlédnout v pár menších kinech v rámci projektu FAMU Four. Snímek, co vám i ve své střídmé, takřka půlhodinové, stopáži ukáže, že i u nás může stále vzniknout počin, jenž svou jedinečnou audiovizuální stránkou a stylem vyprávění může dobýt svět.

Daria Kashcheeva již svou na Oscara nominovanou Dcerou ukázala, že disponuje jedinečnou tvůrčí vizí, která nejen u nás nemá aktuálně obdoby a všichni jsme zde cítili obrovský talent. Že ovšem režisérka ty pootevřené dveře do světa naplno rozkopne už svým dalším kouskem, to jsme asi netušili nikdo. Vyprávět o příběhu či čemkoliv jiném, je přitom v případě Electry tak trochu ošidné. Musí vám zkrátka stačit, že tu dostáváme výlet do niterních pocitů titulní postavy vzpomínající na své desáté narozeniny a velká traumata. Dostáváme se tak do sondy, v níž se mísí temné vzpomínky s imaginací plnou plastikových panenek i zubařských nástrojů. Do sondy, jež se ovšem i tak těžce popisuje, protože se jedná o velmi pocitový kousek, který si musíte zkrátka zažít. A i když to nebude zážitek příliš veselý, rozhodně nebudete chtít skončit u jednoho zhlédnutí.

Electra je totiž naprosto pohlcujícím filmem, co vás semele nejen svou bravurní vizuální stránkou, ale také obrovskou porcí témat a motivů, jež umí ve své krátké stopáži obsáhnout. Už samotný název odkazuje na Elektřin komplex, tedy na až přílišnou a takřka milostnou náklonnost k otci, která je zde analyzována a poodkrývána velmi originální cestou. Snímek toho ovšem nabízí mnohem, ale opravdu mnohem víc. Máme tu motivy vztahu ke svému vlastnímu tělu, dospívání, sexuality, komplikovaného pouta s matkou, rodinných traumat či násilí, toxické maskulinitiy… a tím by ještě rozhodně neskončil.

Daria Kashcheeva nám zkrátka servíruje neskutečně komplexní a bohatou jízdu plnou pocitových i obrazových vjemů, v níž má každý záběr několik významů a divák zůstane její prací zcela pohlcen. V jednu chvíli se budete (marně) pokoušet zachytit všechny její motivy a nápady, v té druhé budete zase naplno žasnout nad bravurní animační stránkou a lámat si hlavu nad tím, jak dokázala autorka tu a tu danou pasáž natočit. Žádný počin nemotivoval tento rok filmové fajnšmekry k několikahodinovým analýzám jednotlivých záběrů či motivů tolik, jako právě Electra.

Daria pak ani na moment nepolevuje a valí do člověka enormní porci nápadů, které opravdu nezvládnete všechny pochytit na první zhlédnutí, a zároveň si skvěle hraje s dynamikou i rytmikou snímku či střídáním jednotlivých nálad. V jednu chvíli dokáže být naprosto psychedelická, v další pasáži umí naopak děsit a traumatizovat diváka hrozivými výjevy a v té další zase dokáže být až nečekaně intimní. Ano, Electra v člověku zvládne vyvolat velké množství rozdílných pocitů a někdy tvůrkyně šlápne tak moc do pedálů, že už je i trochu obtížné tuto emotivní a vizuální nálož sledovat. 

I přesto však budete vědět, že koukáte na něco výjimečného. Na něco, co rozhodně nevidíte naposled. Electra je naprosto jedinečným, vtahujícím zážitkem, který vás na konci zcela vyčerpané vyplivne a ve vás pak bude tato nálož emocí, motivů a nápadů rezonovat ještě hodně dlouho. Krátkometrážní dílo pak upozorňuje na obrovský talent Darii Kashcheevy, která už svým vizuálním cítěním dávno překročila hranice České republiky, ale zároveň zase jednou ukazuje, jak silná a inspirativní dokáže být tuzemská animovaná tvorba a jak výjimečný zážitek umí nabídnout. A jsem rád, že po Janu Švankmajerovi a dalších mistrech máme v tomto oboru další velké jméno, jež nám, doufejme, ještě několikrát vyrazí dech.

Electru a pásmo FAMU Four jsme rozebírali i v MZ Live: