Režisér Tim Burton bude mít v mém filmovém srdci asi vždy speciální místo a jeho jedinečný vizuální styl, specifickou temnou poetiku, bizarní postavičky vyvrhelů či typický černý humor budu svým způsobem žrát asi vždycky. Uznávám, že jeho styl už se stačil okoukat a v poslední dekádě už je vlastně jen vyšeptalou verzí sebe sama, jenže za ty nezapomenutelné potemnělé zážitky, jež mi servíroval předtím (Střihoruký Edward je jednou z mých prvních filmových vzpomínek vůbec) mu budu smekat klobouček asi vždycky. Existuje však jeden snímek, za který mu smekají onen pověstný klobouk snad úplně všichni, i jeho hlasití odpůrci. Dílo, které je v jeho tvorbě naprosto výjimečné, ční mezi jeho ostatními kousky jako maják, a přesto vlastně naprosto sedne k jeho stylu a nepřehlédnutelné osobnosti.

Životopisný Ed Wood je totiž na jednu stranu typickým zástupcem Burtonových počinů, na tu druhou se ovšem jedná svým způsobem o ten nejméně burtonovský film vůbec. Příběh nejhoršího režiséra všech dob totiž obsahuje nespočet klasických režisérových propriet v čele s poctou brakovým žánrům, excentrickým hlavním hrdinou, vedlejšími bizarními postavičkami, Johnny Deppem či jasně definovatelným humorem. Zkrátka všechny prvky, jež by z Eda Wooda mohly rázem udělat temnou a vizuálně přepálenou podívanou. Jenže Tim Burton tenkrát držel své excentrické já dokonale na uzdě a dal prostor své jiné režijní stránce. Ukázal zde mistrný um a soustředěnost, kdy dokázal naprosto precizním způsobem a s citem pro detail v každém záběru snímek se svým nepřehlédnutelným autorským přínosem co nejvíce přiblížit dobovým kouskům.

Ed Wood v Burtonově podání není otrockým a chladným životopisem útočící na Oscary, jak jsme v Hollywoodu často zvyklí. Kdepak, Burton zde se sebe vydává maximum a výlet do 50. let je jeho osobním vyznáním, v němž vzdává hold nejen režijnímu podivínovi a brakovým filmům, k nímž má Burton díky své stylizaci samozřejmě velmi blízko, ale hlavně zde vyznává lásku kinematografii jako takové. Ze snímku i po téměř 30 letech čiší neuvěřitelná hravost, tvůrčí zapálenost a hlavně neskutečný nadhled, díky němuž vzdává Burton režijní „ikoně“ nejen poctu, ale zároveň si z ní nebojí udělat tu správnou legraci. Timova režie by se pak dá v podstatě přirovnat k osobnosti Eda Wooda – za žádných okolností neztrácí nadhled, srší pozitivní energií, nic ho nezastaví a nebojí se ukázat svou vášeň ke kinematografii za všech okolností. Díky naprosto vypiplané retro stylizaci pak snímek nejen, jako by vypadl z 50. let, navíc ovšem v podstatě ani o rok nezestárl.

Neubráním se pak srovnání s nedávným Mankem Davida Finchera. Ten nám sice chtěl naservírovat trochu jiný celovečerní zážitek a v historii Hollywoodu se vydal ještě o kousek dál, i on chtěl však zdát hold starým časům a filmu jako takovému. Jenže zatímco Fincher svým chladným a divácky nepřístupným stylem nakonec v tomto směru oslovil zejména cinefily, Burton právě zde nejvíce otevřel své tvůrčí srdíčko a svým roztomilým hraním si s detaily, parádním kopírováním scén z Woodových počinů i čirou radostí z filmařiny dokázal okouzlit úplně všechny.

Samozřejmě by bylo trochu nefér, aby všechnu chválu sklidil jen slavný režisér. Velkou mírou mu v tom samozřejmě pomáhal skvělý scénář, jenž dokázal onu poctu a legraci okolo hlavního hrdiny správně vybalancovat a navíc skrývá obrovský trumf ve vztahu titulního šílence s vyhaslou legendou Belou Lugosim, který diváka dokonale vezme za srdce. Správně přepálený Johnny Depp tu hraje na maximum a jasně ukazuje, jak vypadá totální souhra mezi režisérem a jeho dvorní hvězdou. Martin Landau tu navíc na stará kolena ukazuje svou hereckou genialitu a troufnu si říct, že existuje jen málo zaslouženějších hereckých Oscarů, jako byl právě tenhle. Roztomilá rolička Billa Murrayho či výtečný štěk Vincenta D´Onofria coby Orsona Wellese jsou zde pak už jen pomyslnými třešničkami na dortu.

Když si chce fanoušek Tima Burtona po čase pustit nějaký jeho film, většinou sáhne nejdřív po Batmanech, Ospalé díře či Mrtvé nevěstě, protože jsou typickým příkladem jeho temného a excentrického stylu. Když se jich, nebo také kohokoliv jiného, zeptáte na režisérův nejlepší počin, bez zaváhání vám většina řekne Eda Wooda. Právě ten je totiž oním výjimečným kouskem, který chce mít ve své filmografii snad každý tvůrce. Snímek, v němž se podaří bezchybně skloubit vysoké ambice, ty největší kladné stránky autora, lásku k životní vášni a celé to zabalit do naprosto upřímného, řemeslně precizního a stylového retro hávu, který musí okouzlit snad každého. A pokud ne, tak nemáte to správné filmové srdíčko.