23. nejlepší český film si svoje VIM jistě zaslouží. Nejen díky své pozici v dějinách tuzemské kinematografie, ale především díky trvalému diváckému zájmu – hašteření rodiny Homolkových baví už několik generací, a to bez ohledu na to, jak citliví chcete být vůči jejich satirickému ostří. Jaroslav Papoušek, společně s Milošem Formanem a Ivanem Passerem součást hvězdného tria našeho šedesátkového realismu, ve svém druhém snímku dokázal, že není jen prvotřídním autorem odposlouchaných dialogů, ale že umí i pořádně tnout do živého.

Jednotlivé epizody prvního snímku o rodině Homolkových jsou notoricky známé. Počáteční fascinaci nezkaženou přírodou ukončí stupňující se volání o pomoc, na což ústřední rodina společně s dalšími výletníky reaguje úprkem: „To nejsou naši, to je někdo jinej!“ Úvod ukazuje hodnotový rámec Homolkových v širším měřítku, následně se dostáváme k nim domů a v klaustrofobickém žižkovském bytě sledujeme toxickou, přesto v lecčem zcela typickou rodinnou dynamiku. Během záchvatů dětinského běsnění se jednotliví členové rodiny zamykají v místnostech. Nic se neřekne na rovinu, každý je v soukromí hrdina, ale před ostatními se za sebe či své blízké postavit nedokáže. Dlouhodobě potlačované neuspokojení potřeb se pak projevuje jen unikáním k alkoholu či do fantazijních světů.

Až rušivě může působit několik scén mladého páru, který se chce oddávat milostným hrátkám, je však svým okolím neustále rušen. Pár scén v lese i pražské bytovce nás vytrhává z jinak sevřené rodinné konstelace, zároveň však nenápadně ukazuje, že Homolkovi se nezrodili ve vakuu: Jsou produktem doby, důsledkem širší sociální reality, která už od fáze námluv neumožňuje člověku soustředění na sebe samého a své potřeby; namísto toho je třeba se neustále přizpůsobovat společenským konvencím a vnějším nárokům. Pocit ukřivděnosti, ušlápnosti je pak jakýmsi protrahovaným traumatem, jež není možné si ani svědomitě přiznat, a tak nezbývá než po letech ústrků obviňovat své okolí ze všeho možného.

Podobný rozměr znázorňují i děti, dvojčata v podání Petra a Matěje Formanových. Bezelstně opakují výroky a vzorce chování dospělých, kteří se pak zcela bez schopnosti reflexe dojímají nad tím, že děti jsou tak hezky po nich. Přitom opravdu není oč stát – vyčpelí zástupci patriarchátu v tělech pupkatého dědy (geniální neherec Josef Šebánek) či slabošského Ludvy (František Husák) hledají ztracenou mužnost vedle svých záměrně nevzhledných a panovačných manželek (Marie Motlová a Helena Růžičková), vzhlížejících se v hraní si na oběti. Nenáhodné je i opakující se odkazování na Pannu Marii a Ježíše na kříži, neustále visícího trochu nakřivo. Myšlenka o morální pokřivenosti Homolkových nemůže být vyjádřena doslovněji; o to více mrazí při nabízejícím se výkladu, že i pro takové lidi se Ježíš obětoval. Jak sám zmíní děda Homolka na konci banální debaty o Kristově údělu: Oběť se nevyplácí, ne aby vás to, děti, napadlo!

Formální střídmost a až dokumentární odstup je velkou zásluhou kamery Josefa Ort-Šnepa, který si tuto úlohu vedle druhého příběhu Homolkových a Papouškovy režijní prvotiny Nejkrásnější věk zopakoval především u autorsky odvážných dokumentů Moravská Hellas a Spřízněni volbou od Karla Vachka. Kulisy klaustrofobického žižkovského bytě zdůrazňují vnitro-rodinné půtky jako způsob izolace od vnějšího světa: Člověk se zaměstná a udržuje jakous takous komunikační rovinu, jež je pro něj známá, bezpečná. Jak děsivě pak působí závěrečné zhodnocení, že rodina je základ státu – mohl Papoušek říct o Československu konce 60. let něco jízlivějšího, než když ho připodobnil k rodině Homolkových?