Posledním (a až doteď jediným) zářezem polské režijní legendy Krzysztofa Kieślowskiho v naší rubrice VIM je notně zaprášená stará vzpomínka na Krátký film o lásce, s čímž bychom rozhodně měli něco udělat. Před dvěma týdny totiž uplynulo dvacet let od předčasné smrti filmaře, který si během 80. a 90. let odvezl ceny ze všech tří nejprestižnějších evropských festivalů a jenž je pravidelně zmiňován ve výběrech nejlepších režisérů všech dob. Tentokrát však nenavážeme na Krátký film o lásce výběrem jiného titulu z biblického cyklu Dekalog, ani shrnutím ceněné trilogie Tři barvy, nýbrž výsostně lyrickým vyjádřením myšlenek, jež Kieślowskiho dlouhodobě zajímaly.

„Jsem hluboce přesvědčen, že pokud má smysl něco dělat v zájmu kultury, je to zabývání se tématy a situacemi, které lidi spojují, nikoli rozdělují. Až příliš mnoho věcí nás rozděluje, jako třeba náboženství, politika, historie, nacionalismus… Naopak nás ale spojují pocity, protože slovo ‚láska‘ znamená pro každého totéž. Všichni milujeme stejným způsobem,“ rozjímal v rozhovoru z roku 1995.

Právě tématem propojenosti skrze lásku se zabývá i jeho poetické melodrama Dvojí život Veroniky, jež premiérovalo v hlavní soutěži canneského festivalu roku 1991. V konkurenci Zlatou palmou oceněného Bartona Finka se muselo smířit s několika vedlejšími cenami, přesto svou kombinací existenciální dramatičnosti a citlivě uchopeného mysteriózna dokázalo nadmíru zaujmout – a ani po čtvrtstoletí své kvality neztratilo.

Něžný prolog nás pomocí množství kamerových hrátek s barvami a filtry, jež následně udávají tón i zbytku snově podmanivého filmu, seznamují s dvěma malými holčičkami, objevujícími v raném dětství krásy přírody. Posléze se s nimi setkáváme během mladé dospělosti a dozvídáme se o tajemném propojení obou žen.

Weronika žije v Polsku a Véronique ve Francii. Sdílejí vášeň ke zpěvu, nadstandardně vřelé vztahy s otci a bohužel také onemocnění srdce (čili problém, jež se stal později osudný i samotnému Kieślowskimu). Obě také postupně ztvárňuje Irène Jacob, jejíž procítěné kreace jí v Cannes přihrály i cenu za nejlepší herečku. Weronika ani Véronique si však nejsou existence té druhé vědomy – pouze na určité nevysvětlitelné úrovni cítí, že na světě nejsou úplně samy za sebe.

Nejdříve sledujeme Weroniku, odjíždějící od svého milence za nemocnou tetou do Krakova, kde se bez ohledu na své chatrné zdraví dostane do prestižního pěveckého sboru. Větší polovinu stopáže si následně uzme Véronique, učitelka z menšího města ve střední Francii. Ta se na první pohled zamiluje do podivného loutkaře, předvádějícího v její škole vtahující vystoupení. Na jejich setkání si však divák musí počkat, většina situací zde není řízena uchopitelnou kauzální logikou, nýbrž spíše specifickým životním rozpoložením, v němž se postavy nacházejí.

„V Dvojím životě Veroniky nenabízím hrdinkám žádnou volbu, jenom chci ukázat, že mezi nimi existuje jakýsi zvláštní druh porozumění, kontaktu, nezakládající se na předávání informací čili chci naznačit, že jsme určitým způsobem uzpůsobeni k přejímání zkušeností jiných lidí, aniž však z toho dovedeme těžit,“ řekl Kieślowski v dobovém rozhovoru pro tuzemský časopis Kinorevue. Zato Slavoj Žižek měl jasno, když v rozdílném přístupu obou hrdinek k pěvecké kariéře a zdraví viděl osudový rozpor mezi následováním životního poslání (i za cenu sebedestrukce) a prožitím klidného a spokojeného života (což si vybírá daň v podobě určité míry rezignace). Přístupů k tajuplné premise existuje díky promyšlené nejednoznačnosti formálních prostředků celá řada.

Absolutorium si tak zaslouží kameraman Sławomir Idziak, jenž se později dostal i k větším hollywoodským produkcím (jako třeba Černý jestřáb sestřelen či pátý Harry Potter). Magickou atmosféru snímku vystihuje i množství pohledů do oken a skel, zdůrazňující neustále se vracející motiv vědomého i nezáměrného zrcadlení. Ani pohledy na nahé tělo nejsou prvoplánově smyslné jako spíše smyslové. Podstatná je imprese prchavých okamžiků, leckdy zhmotňující i kontakt kůže s vodou, prachem či dalšími látkami.

Slovy se uhrančivost takových záběrů těžko popisuje, ostatně i scénář plný unikavých a dějově vyprázdněných scén nemohl na papíře ohromit – o to větší sílu však mají nádherně nasvícené a komponované Idziakovy obrazy, ladně se snoubící s místy opulentním hudebním podkresem Zbigniewa Preisnera, dalšího z pravidelných spolupracovníků Kieślowskiho, jenž nad celou audiovizuální básní zvládl velmi citlivě držet režijní taktovku.

To se projevuje i tím, že herci (v čele s okouzlující i křehkou Jacob v hlavní dvojroli) dovedou předávat dojem niterné hloubky a vzájemné provázanosti i bez vzletných gest či nekonečných monologů. Film budí dojem, že ačkoli jsou Weronika i Véronique v zásadě tiché, přemýšlivé mladé ženy, pod jejich tlumeným zevnějškem dříme pestrobarevná a na jednotlivé vlastnosti jen těžko redukovatelná existence, jejíž střípky můžeme zahlédnout aspoň skrze pomíjivé a zřetelně nedořečené momentky. Kieślowskimu zde tedy podařilo zdařile naplnit ambici mnohých artových tvůrců – totiž skrze subtilní prostředky předat nikoli informaci, nýbrž pocit či dojem něčeho podstatného o našem světě.