Itálie není jen země pizzy, špaget a uřvaných lidí, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech to byla i Mekka evropského hororu. A jedním z jejích králů byl Lucio Fulci. Tenhle talentovaný režisér totiž zvládl spojit dva odlišné pohledy na žánr. Na jedné straně se nebál ukázat nesmírnou brutalitu spojenou s litry krve, křikem nevinných objetí a detailními záběry na to, jak jim do břicha proniká nůž nebo jak jim skupina oživlých mrtvol trhá tělo na kusy. Vedle toho ale dokázal do svých filmů vždy dostat tu správnou hororovou atmosféru. House by the Cemetery je v jeho filmografii trošku mírnějším filmem. Nejsou tu davy zombie, je tu jen jeden starý dům s tajemnou minulostí a jeho podivný obyvatel. Fulci buduje napětí postupně a i když hned v první scéně ukáže, že na násilí, ze kterého se slabším povahám bude zvedat žaludek, taky dojde, především je House by the Cemetery o strachu z toho, co nevidíme. Film člověka postupně vtahuje do sebe a až do konce ho nepustí. Fulci si, stejně jako například ve své další klasice The Beyond, pohrává s kamerou a tvoří nádherné surrealistické obrazy, které v kombinaci s pomalu budovaným napětím a správně dávkovanou brutalitou tvoří nezapomenutelný zážitek.

Italské horory ale měly i své chyby. Tou největší povrchně napsané postavy a v podstatě i herci samotní. Hrdinové se většinou chovají nelogicky a hloupě a výkony všech zúčastněných často vypadají velmi amatérsky. House by the Cemetery není výjimkou, ale vedle většiny podobných italských filmů si přeci jen drží jakžtakž úroveň. Každopádně díky Fulciho podmanivé režii a strhující atmosféře se slabé herecké výkony dají bez problémů opustit. O tom totiž House by the Cemetary není. Pokud si ale chcete udělat příjemný večer, po kterém se budete bát v pokoji zhasnout, neváhejte ani chvilku. Dneska už takovouhle porci brutality a atmosféry dostanete jen těžko.