Vahid si hledí svého, telefonuje své mamince a chystá se na konec služby v autoservise. Náhle mu však před garáží zastaví auto, které potřebuje pomoc. Sedí v něm těhotná maminka, malá dcerka a řidič. Tím řidičem je muž, jehož protéza vydává ohyzdný gumový zvuk. A jde o tentýž zvuk, který vydávala protéza Egbala. Egbal byl člověk, jenž Vahida věznil, mučil a týral, ale kterému Vahid kvůli pásce nikdy nemohl pohlédnout do obličeje. Jde opravdu o onu zrůdnou existenci a zvrácený nástroj íránského režimu? Dělá příležitost zloděje? Nebo dělá příležitost vraha?

Tyto palčivé otázky jsou pouze jedním z mnoha důvodů, proč Drobná nehoda sbírá ta nejprestižnější ocenění po celém světě. Íránský režisér Džafar Panahí tradičně patří k festivalovým stálicím, bodoval prakticky na všech velkých světových přehlídkách a není žádný div, že jeho poslední film již za pár dní zabojuje i o Oscara za nejlepší mezinárodní snímek. Íránská kinematografie má ve světě poměrně silné jméno, nejinak tomu je i na karlovarském festivalu, kde si film rovněž získal velkou přízeň diváků. Poselství filmu je navíc vzhledem k nedávným protestům proti režimu o to živější.

Režisér Panahí totiž patří k velkým a hlasitým odpůrcům autoritářského uspořádání v této blízkovýchodní zemi. Svůj film natočil bez povolení úřadu s pomocí mezinárodních producentů, kteří film zaštítili. Panahí sám byl za své filmové počiny vykazující velkou míru odhodlání uvězněn, naposledy v roce 2022, přičemž jej propustili až po dlouhodobé hladovce slavného tvůrce. Silné příběhy se tak neukazují jen na plátně, ale i na pozadí vzniku jeho filmů. Drobná nehoda budiž toho důkazem.

I ona ostře tepe do režimu, který v malebné zemi panuje. Vždyť i samotná premisa, v níž se bývalí političtí vězni snaží přijít na to, jestli je nebožák v jejich dodávce opravdu oním bývalým věznitelem, vyzývá k zastavení a zamyšlení nad tím, jak hluboké rány může v člověku toto zacházení zanechat. Všechny postavy, které ve filmu velmi živě vystupují, si nesou svá traumata hrdě a čelí jim srdnatě, jen aby se takřka psychicky zhroutily při prvním náznaku toho, že jejich trýznitel je opět nablízku. Spořádaní občané se najednou mění v divokou zvěř prahnoucí po krvi, na čemž Panahí velmi zdařile poukazuje na to, jak snadno může utrpení člověka změnit, a to k mnohem horšímu. 

Snímek však nejde jen cestou ostré dramatizace. Režisér používá velmi citlivý filmařský jazyk a ve svém filmu střídá palčivé chvíle, které drásají nervy, s velmi satirickými momenty, které dovedou vyvolat bujarý chechtot diváků. Absurdita oné situace, kdy mám v bedně zavřeného člověka, jenž mi zničil život, ale vlastně nevím, co si s ním počít, ostatně přímo vybízí ke zkoumání nejen tragickou, ale i komediální optikou, čehož autor hojně využívá. Drobná nehoda tak mnohdy jiskří coenovskou či tarantinovskou atmosférou, která svými dějovými výkruty staví charaktery do obtížných a absurdních situací bez očekávatelného vyústění.  

Film je tak velmi osvěžující kombinací dramatu a černé komedie, která však stále vybízí k úvahám i jasným odsudkům autoritářských režimů. Se všemi postavami totiž jednu chvíli sympatizujeme, jindy je však za jejich zaslepenost proklínáme, byť je jejich motivace naprosto zřejmá a pochopitelná. Když však takto silný apel proti nesvobodě pronáší nesmírně zraněné, zároveň však i zábavné a živé figurky, je to o to silnější. Je pak až s podivem, jak podmanivý film se podařilo za ryze spartánských podmínek natočit, neboť Panahí je persona non grata a natáčení od úřadů povoleno neměl.

Pokud však hodnotíme film samotný, nelze se ubránit dojmu, že autor se mohl rozvášnit ještě více. Tarantinovská premisa vybízela k ještě větším dějovým veletočům, které by mohly filmu přiřknout větší dávku humoru, napětí či tragiky. Jde ovšem jen o velmi drobnou vadu na jinak velmi horkokrevném filmu, jehož témata fungují velmi univerzálně. Zároveň jsou zabalena do několika žánrů, mezi kterými Panahí velmi umně kličkuje, neb někdy dostaneme revengre thriller, jindy sociální drama a místy zase situační komedii. I Drobná nehoda se tak může řadit k loňským hitům, které staví své přednosti na základech žánrové neuchopitelnosti. 

Film se tak velmi snadno zaryje pod kůži, a to i díky morálně jasně uchopenému závěru, který však zdvihá varovný prst, případně smutně krčí rameny. Drobnou nehodu stojí za to vidět, zasmát se u ní, poplakat si či odevzdaně si povzdechnout. 

Film jsme probírali i v posledním Lajvku: