Satira Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska z roku 1964 přetváří v mrazivou frašku ignoranci lídrů, mezinárodní paranoiu i závody ve zbrojení. Válkychtivý americký generál rozkáže provést neautorizovaný jaderný útok na Sovětský svaz, který ale mezitím tajně vybudoval automatický systém totálního protiúderu, tzv. zbraň soudného dne, která by celou planetu proměnil v místo bez života. 

 

 

Po premiéře se na Kubricka snesla vlna kritiky, film byl mimo jiné nazýván sovětskou propagandou. Ale větším hrdinstvím a rolí umělce obecně je kritizovat vlastní zemi, o kritiku rivala se ostatně postará stát sám. Se snímkem nastalo znepokojení: mohl by generál nařídit jaderný útok bez souhlasu prezidenta? Vláda takový scénář vyloučila, ale podíváme-li se na dějinné okolnosi, Kubrick byl ve svém líčení nebezpečně blízko realitě.

 

 

Prezident Eisenhower si v rámci dilematu always/never lámal hlavu nad tím, co by se stalo, kdyby byl prezident vyřazen z rozhodování kvůli atentátu nebo přerušení kontaktu, a proto nechal za určitých podmínek použití jaderných zbraní na uvážení generálům. To Kennedyho naprosto vykolejilo, a tak nařídil jejich lepší zabezpečení (zejména v Evropě nebyl americký jaderný arzenál zvlášť pod dozorem). A jak poznamenává Eric Schlosser v článku v New Yorkeru, jako reakci a výsměch prezidentovi nainstalovala armáda na všechny zbraně bezpečností kód skládající se z osmi nul. 

 

Po karibské krizi v roce 1962 se strach z jaderné války ještě zvýšil, což nedávno velmi povedeně adaptoval i Bob Dylan: Úplně neznámý. A hmatatelnost strachu z eskalace se projevuje i při pohledu na dějiny filmu: Divnoláska totiž nebyl jediným snímkem roku 1964, který podobnou situaci tematizoval. Své si řekl i Sidney Lumet ve Fail-Safe (Selhání vyloučeno).

 

U Divnolásky nesmíme opominout ani podtitul: aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, který poukazuje na jistou odevzdanost, kterou jedinec, byť statečně bojující, může pocítit, postaví-li se systému. Někdy se může zdát pohodlnější absurditu přijmout. Kubrick je ve své satiře neomylně jasnozřivý: zesměšňuje americké vojenské vedení, které vnímá válku jako kovbojku (viz obraz vojáka, který osedlal bombu před tím, než je svržena, a padá spolu s ní), dokonce zobrazuje paranoidního generála, který podezřívá komanče z toho, že chtějí otrávit „tělesné šťávy“ spořádaných Američanů a kontaminovat vodu (trochu to připomíná současného amerického ministra zdravotnictví Kennedyho a jeho tažení proti chloraci vody).

 

 

Titulního doktora Divnolásku, německého přistěhovalce a coby poradce prezidenta muže s významnou funkcí v americké administrativě, ztvárňuje legendární komický herec Peter Sellers. Ale nejde o jedinou jeho roli. Sellers je tu zastoupen hned třikrát. Ztvárňuje též prezidenta a britského kapitána, který celý komplot jednoho pomateného generála odhalí. Jeho trojrole slouží jako jinotaj o zaměnitelnosti členů establishmentu a mnohoznačnosti člověka. Kubrick samozřejmě kritizuje i dvojtvářnost americké vlády a její rozhodnutí přijmout po válce velké množství nacistických vědců a inženýrů, a využít tak jejich know-how v rámci rivality se Sovětským svazem.

 

 

Dan Lindley v jedné studii píše o generálovi, který Rusy „roztříská, ještě než vzlétnou“. Na připomínku, že toto není národní politikou, odvětil: „To je mi fuk, je to moje politika. Tohle udělám.“ Jak znepokojivě tuto odvěkou nedůvěru mezi armádním a civilním velením vystihl film generálovou replikou „válka je příliš důležitá na to, aby se nechala na politicích“.

 

V Divnoláskovi je klíčovým onen mechanismus automatické nukleární reakce, který se až do nedávna zdál fantasmagorický. Když ale Eric Schlosser a Nicholas Thompson zpovídali bývalé sovětské vojenské představitele, zjistili, že život opět napodobil umění. V 80. letech se Sověti obávali, že USA rozpoutají jadernou válku. Vyděsila je rétorika prezidenta Ronalda Reagana a jeho snaha najít vhodnou obranu proti interkontinentálním balistickým střelám (takzvané hvězdné války). Pokud by se to jedné straně povedlo, najednou by mohla nabýt dojmu, že se v jaderné válce, byť s velkými ztrátami,dá zvítězit, nejen prohrát. To bylo zneklidňující, protože účinná obrana je v situaci hrozícího vzájemného zničení podle teorie her destabilizující, protože může stát povzbudit k víře, že omezená jaderná válka s relativně malými ztrátami je uskutečnitelná.

 

Sověti sami přestávali v závodech ve zbrojení stíhat, a proto skutečně jakousi odstrašující zbraň soudného dne postavili. Tu ale Američanům nepochopitelně zatajili, stejně jako ve filmu, kde šokovaný Dr. Divnoláska vyčítá: „Celá pointa takové zbraně je ztracena, když ji držíte v tajnosti. Proč jste o ní neřekli světu?!“

 

Divnoláskovo zděšení, že tuto zbraň drželi Sověti v tajnosti, je v ostrém kontrastu s dnešní americkou politikou, kde se všechny vyjednávací strategie prozradí předčasně na Twitteru (pardon na X). Co ovšem i po šedesáti letech zůstává, je problematická pravačka prezidentova poradce, která se není schopna ovládnout a nehajlovat.

 

 

Kubrick v Dr. Divnoláskovi pohlédl do útrob jaderné velmoci, uviděl křiklavou neschopnost se spolu dorozumět, paranoiu a konspirační teorie, absurdní touhu po moci i fraškovité výbuchy emoci, a propojil je v jednu z nejpůsobivějších černohumorných komedií, která jako odvážný politický komentář famózně rezonuje dodnes.