Věta z perexu je vzletnou frází jednoho z vyšetřovatelů, kteří se snaží z kovaného českého komunisty a politika Artura Londona získat doznání ideologické subverze a špionáže ve prospěch cizích mocností. Jsme v  letech 1951-1952, ve vzduchu jsou cítit obavy z další světové války a strana po sérii viditelných neúspěchů komunistického hospodářství odvádí pozornost fingovanými monstrprocesy s údajnými nepřáteli socialistického zřízení. K ruce jsou jí poradci z Moskvy, kteří mají tři desetiletí zkušeností ve vedení výslechu. 

Výše uvedené spojení „získat doznání“ je eufemismus. Ve filmu Doznání řecko-francouzského režiséra Costy-Gavrase je brzy jasné, že během výslechů o pravdu opravdu nejde. Stačí, aby zadržený podepsal, co chce strana prostřednictvím procesu sdělit obyvatelstvu „lidové demokracie“ a čekat na ortel. Filmový London v podání Yvese Montanda dál trvá na přesných vyjádřeních, nemíní se vtáhnout do slovních her vyšetřovatelů a předem připravených scénářů StB a to jeho situaci dál zhoršuje. Jak dlouho se dá odolávat rafinovaným psychologickým hrám, manipulačním technikám a brutalitě, které jej mají zlomit? 

Artur London patřil mezi odsouzenci ve známém procesu s Rudolfem Slánským k těm šťastnějším. Dostal „jen“ doživotí. Po čase byl propuštěn a o svých zážitcích vydal v roce 1968 ve Francii knihu. Tento malý spoiler žádným způsobem nekazí filmový zážitek, naopak ještě podtrhává zvláštní paradox díla: divák bez psychopatologických rysů přirozeně soucítí s obětí, která je vyslýchána a mučena. A zároveň si uvědomuje, že si členství ve zločinecké organizaci vybrala dobrovolně, celé roky její struktury využívala ke kariérnímu růstu a nikdy – navzdory prožitým hrůzám – se s její ideologií nerozešla. Artur London nebyl vězněm svědomí a v roce 1986 naposledy vydechl jako přesvědčený komunista. Jak mohl 30 let dál… „věřit“? 

Někteří diváci si občas stěžují, že u Doznání místně nesedí některé dobové reálie, podmíněné samozřejmě místem a dobou vzniku. Když se ale odstřihnete od faktu, že pařížské bulváry mají k Praze daleko a Costa-Gavras měl k evokaci doby tatraplán a pár obrazů Klementa Gottwalda, i tak dostanete nevšední zážitek. Yves Montand svého vězně č. 3225 ztvárnil s obrovským fyzickým nasazením a připomíná tu až jakéhosi světce, který snáší úmorně se opakující střídání brutality a falešné vlídnosti vyšetřovatelů. 

U amerických filmů považujeme výpůjčku námětů z jiných kultur za standard. Čeští hrdinové i „hrdinové“ v zahraničních kinematografiích jsou pořád výjimka. Doznání je proto cenným pohledem zvnějšku – zvláště pak z Francie, která po komunistických idejích vždycky pokukovala s neskrývaným zájmem a Londonova kniha, stejnojmenný film a události roku 1968 byly pro tamní levicové intelektuály pěkně studenou sprchou. Costa-Gavrasův film je zásadní i při pohledu zevnitř, zvláště s přihlédnutím k tomu, že zachycené období se u nás pořádné filmové reflexe v uplynulých třiceti letech ještě nedočkalo (zdravíme Miladu!). Komunismus se žádné reálné sebekritice nikdy nevystavil. A vyzní to právě na příběhu, kdy týral své vlastní přívržence.