Mnozí moji kolegové přirovnávali Donšajny, v pořadí už druhý Menzelův snímek, který zásadně hyzdí jeho jinak solidní filmografii, za nešťastně nepovedený pokus o imitaci Woodyho Allena - komplet s alter-egem v podobě Jana Hartla, autobiografickými prvky, promluvami do kamery a přemoudřelým mentorováním. Podle mě je to hluboká urážka Woodyho Allena, jehož aktuální tvorba mne sice také míjí, ale nelze mu upřít neutuchající talent na dialogy a znásilňování městských recipročních fondů (Londýn, Barcelona, Paříž). Menzel mi připomíná úplně jiného režiséra. Když před lety zlískal proutkem v Karlových Varech producenta Jiřího Sirotka, považoval jsem ho za muže činu, srovnatelného s Uwe Bollem, který ochotně knokautoval filmové kritiky (u nás se o něco podobného chtěl pokusit Jirka Pomeje, ale zůstalo jen u řečí). Ani ve snu by mne ale tehdy nenapadlo, že se k německému svérázovi a tragédovi béčkových filmů Menzel přiblíží i jinak než těkavou povahou.

Jestli jsou Donšajni bollovina nebo jen volovina je místy těžké určit. Zaklínají se rádoby vznosnými paralelami (maloměsto jako důkaz omezenosti našeho zatuchlého tuzemského rybníčku), ohánějí se operou tak mocně, že jsem se znovu ujistil v tom, že tento kulturní žánr budu nadále obcházet obloukem (a se sluchátky na uších - některé pasáže Dona Giovanniho vymaže z hlavy snad jen Skrillex) a herci v nich přehrávají natolik, že si nejsem jist nakolik jim režisér sdělil, že nenacvičují činohru. U řady z nich nelze o talentu pochybovat, ale jindy nesestřelitelný Martin Huba se občas tváří jako že mu do čtecího zařízení poslali doslovný přepis Terezy Pergnerové z Esa léta páně devadesát osm. I Čágo bélo z úst klasického herce staré školy by však působilo přirozeněji než papírem a senilitou šustící dialogy, které jsou zvláštně zaseklé v neidentifikovatelném mezidobí.

Přehrajte si trailer Autorův stařecký brk jako by se snažil pohledem minulosti zachytit těkavou současnost a ještě při tom vzkázat něco budoucnosti. Jenže Menzel nejen že poněkud vyšel ze cviku, protože se dříve mohl spolehnout na adaptace literárních klasiků, ale především se bije v prsa za svou archaickou pravdu tak vydatně, že si často vyrazí dech a ne a ne ho popadnout. Myšlenky tak často začínají, ale není jim konec (tady si můžeme opět postesknout nad nedostatkem kvalitních dramaturgů), případně jejich pointa nutí diváka obracet oči v sloup.

Trailery vám možná nakukaly, že ve snímku defiluje celá řada spoře či nikterak odděných děvčat, ale to je jen zákeřný kolážovitý střih. Ve skutečnosti je tu jen pár mladých dívek, které se dobrovolně - tedy za zvýšenou komparzní úplatu - vrhají do náručí vilných starců. Je jich ale o poznání méně, než hereček zlaté éry (Šafránková, Chýlková), které se naštěstí ve filmu neobnažují. Bohužel ani umělecky, protože jsou stejně jako jejich mužští protějšci trestuhodně nevyužité. Ale abych se ještě vrátil k děvčatům a zhodnotil je podle buchtích pravidel naší oblíbené rubriky. Některá jsou hezká, ale oblečená podle módy první republiky, což vytváří další časoprostorový paradox, díky němuž vypadá civilně oblečená Taťána Kuchařová (Miss ČR z roku 2006 - novější modely zřejmě Menzela nepamatují) jako z jiného filmu, světa i vesmíru.

A ano, je tu i Emma Smetana, zmalovaná do bezvědomí - to není popis promilového bezvědomí, spíš neuctivá recenze maskérského oddělení. Někdo mi jistě rozhořčene napíše, že nechápu operu, ženy, Menzela a make-up, tak proč se do toho sakra montuju? Protože jsem ani po opakovaném ponoru pod povrch věcí nenalezl onu nadsázku a humor, tolik typické ingredience Menzelových filmů. To tvrdí presskit, nikoliv autor sám, ale na tom nesejde.

O fantastickém světě opery a hlubokých výstřizích pěvkyň přece nelze točit s osudovou vážností a falešným mentorováním o životě. Pokud má být snímek prostopášný a nad věcí, musí přece diváka především bavit, ne ho umlátit senilním breptáním a stařeckou "zkušeností". Menzel si v Donšajnech počíná tak neobratně, že nemůže doufat ani v oslovení svých vrstevníků, natož v zásah do jakékoliv mladší demografie. Teenageři na povinných školních představeních buď budou explodovat smíchy nebo propadnou záchvatu úzkosti, až jim dojdou baterky v mobilu.

Je to smutné Odcházení, tedy pardón, vlastně zatím jen odcházení. Ale v zájmu všech by měl Jiří Menzel předat proutek. A vlastně možná i nastavit zadnici.