Kdy jindy si připomenout opomíjený životopisný snímek a zároveň asi nejlepší režijní počin George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí než nyní, když s ní má coby herec čerstvě za sebou opěvovanou jízdu na Broadwayi (závěr se tento měsíc vysílal i živě na tuzemském HBO Max), a do toho se zároveň Amerika každý den probouzí ve strachu, co dalšího si tamější vládnoucí garnitura zase usmyslí a jaké nové autoritářské praktiky zavede do praxe. Žijeme vskutku v zajímavých časech, historie se na mnoha místech světa opakuje a témata jako hon na čarodějnice, výhružky novinářům či stále složitější hledání pravdy jsou zase jednou vrcholně aktuální i v západních demokraciích.

Lehký kontext je pak samozřejmě nezbytný, my se už ale pojďme raději věnovat samotným kvalitám snímku, který sice posbíral šest nominací na Oscara, ve finále ale neproměnil ani jednu. A vlastně to není ani tak překvapivé. Akademie sice miluje, když může ocenit nějaké černobílé historické drama, jakmile tomu ale chybí trochu té lidovosti a přístupnosti, málokdy film dokáže proniknout do srdcí hlasujících. A přesně to je dost možná největší, zároveň ale asi jediná výtka, kterou bych směrem ke Clooneyho jinak řemeslně vynikajícímu dílu měl.

Zbytek je totiž čistá a nekompromisní vize pečlivě rekonstruující události kolem novináře Edwarda R. Murrowa (fantastický David Strathairn), jenž se v 50. letech postavil proti represivním praktikám senátora Josepha McCarthyho během tzv. mccarthyismu. Tento postoj k pravdě a občanské odpovědnosti mimochodem musí zákonitě rezonovat i s český divákem – zvlášť po loňské krasojízdě Vln, které připomínaly pro změnu fungování našich novinářů v období pražského jara. Stejně tak zde ale můžeme sledovat i paralely k občanskému vzdoru signatářů Charty 77 proti komunistickému režimu. Jinými slovy je to film, který se dá vnímat mnoha způsoby, a neměl by dělat problém ani lidem, kteří jméno McCarthy jinak v životě neslyšeli.

Jak už pak zaznělo, jedním z jeho nejvýraznějších prvků filmu je stylová černobílá kamera, která nejen navozuje autentickou atmosféru doby, ale zároveň dodává snímku esenciální nadčasovost. Vizuální jednoduchost a temnější tóny (stačí se podívat na trailer) pak evokují nejen dusnou atmosféru studené války, ale i estetiku československé nové vlny 60. let. I tento snímek koneckonců používá formu jako prostředek společenské kritiky, a to bez zbytečného patosu.

Scénář Clooneyho a Granta Heslova vychází z autentických výroků a televizních přenosů, čímž celek nabírá takřka až dokumentární grády – určitě mnohem víc než zmiňované Vlny. Jak už ale taky padlo, právě ta snaha být naprosto akurátní, jít pouze po faktech, nedramatizovat a vlastně i řadu věcí nechávat na divákovi, aby si buď dohledal, nebo sám jinak interpretoval, z něj dělá tak trochu chladné dílo, které rozhodně nestrhne každého. Zvlášť, když o těch věcech odmítáte přemýšlet v běžném životě – třeba tím, že vám rétorika současného amerického prezidenta bude připadat v pořádku, nebo jí dokonce budete fandit. Ostatně jenom tento týden se dožadoval vyhazovu jisté novinářky, protože se mu nelíbilo, jaké kladla dotazy. Ale to už zase odbočuji.

Snímek dneska zkrátka nepůsobí pouze jako historické drama, ale jako důrazné varování i pro současnost. V době, kdy jsou novináři v mnoha zemích, včetně Spojených států, terčem politických útoků a kdy se šíří dezinformace a konspirační teorie, nabývá Murrowovo poselství znovu na aktuálnosti. V českém i americkém kontextu zůstává výzvou k občanské bdělosti a jakési obraně základních demokratických hodnot. Což zní jako heslo a snad až příliš často opakována fráze, bohužel to ale stále nejlíp vystihuje situaci, v jaké se společnost nachází.

Něco mi pak říká, že Dobrou noc a hodně štěstí bude v následujících letech na žebříčku relevantnosti jen stoupat, snad si k němu tedy postupně bude nacházet cestu čím dál více lidí, a snad si z něj každý i něco odnese. Ty lekce z historie tady pro nás všechny jsou, tato konkrétní už by ale v o moc lepší podobě snad ani nešla.