Dagur Kári má rád asociály a lidi na okraji. Ve svém nepřekonaném debutu Albín jménem Noi hrál první housle odbojný islandský mládežník, v černobílé romanci Outsider zase zastydlý anarchista Daniel, v aktuálním Dobrém srdci bezdomovec Lucas. Islandský režisér narozený ve Francii se tímto snímkem z chladného severu přesunul na neradostná americká předměstí a natočil film o nepravděpodobném přátelství bezdomovce a stárnoucího majitele baru, v němž hraje prim dobrého srdce.

Přeneseně i věcně. Lucas má srdce dobráka, a proto se v tíživé životní situaci potácí na hranici sebevraždy. Jeho dobrodinec Jacques má též dobré srdce, ač to maskuje pod misantropickými manýry a neomaleným sprosťáctvím, se kterým posílá celý svět tam, kam slunce nesvítí. Zároveň má ale prošedivělý stařec srdce špatné – ze všeho toho chlastu a rozčilování. Co obě postavy spojí krom vrozeného sklonu „konat dobře“ je tak bohužel od počátku na bílední.

Což o to, v převážné části stopáže předvádí Kári svou zálibu v lehce defektních postavách a fádních dialozích, které jsou plné podprahového dění a hodně zemitého humoru. Zejména hovory v zašlém Jaquesově baru mají šťávu a odkazují k režisérově mocné americké inspiraci – Jimu Jarmuschovi. Dobré srdce chytne celkem podmanivý rytmus ještě vyšperkovaný o zašlé barevné ladění, které zdůrazňuje pomíjivost a všednost. Paul Dano a Brian Cox si své charaktery užívají a srší na všechny strany žluč, úsměvy i smutek, jak je zrovna zapotřebí. Kári opakuje starou známou mantru vyděděnců, hledačů štěstí a podivných lásek na periferii společnosti.

Kdyby Dobré srdce mohlo od začátku do konce setrvat u barového žvanění a roztomilých epizod ze života dvou notorických loserů, bylo by fajn. Ke své škodě se však snaží vyhovět pravidlům „angažovaného“ nezávislého filmu a celé to své zemité líčení zarámovat údernou a emotivní pointou. Ta je natolik průhledná a naivní, že jsem většinu filmu strávil modlením, aby nepřišla. Jenže přijde. Navíc v balení, které lze charakterizovat jako polovičaté. Kári není Trier, aby si s násilným dojením diváka poradil skutečně rázně. Výsledek je tak rozpačitý a jalový. Ve srovnání s pointami jeho předchozích filmů skutečná slabota, která bohužel vrhá stín i na jinak opravdu dobré Dobré srdce.