Přemýšleli jste někdy o tom, proč se nikdy nenavážíme do Robina Williamse, i když by si to za některé filmy (Doktor Flastr!) bezesporu zasloužil? Důvod je jednoduchý, Robin má předplaceno dlouho dopředu. Letos je to už dvacet let, co s Barry Levinsonem natočil Dobré ráno, Vietname. Zatímco Oliver Stone se vás v Četě o rok dříve snažil přesvědčit, že válka ve Vietnamu byl průšvih, svinstvo a bůhvíco ještě, Levinsonovi se totéž povedlo za použití mnohem menšího počtu donucovacích prostředků. Ne, tahle rozhlasová etuda s kořeny ve skutečném světě není komedií, je velkolepým lidským dramatem, které vám protáhne nejen srdeční svaly, ale i slzné kanálky. Díky Williamsovi však nebude zahálet ani vaše bránice. Jeho Cronauer má vyřídilku, ze které by utekl do kouta i Chris Tucker a všechny improvizované fóry zapadají do škatulky "nesmrtelná klasika", kde je pečetí jeden z nejlepších soundtracků všech dob.

A nemusíte staromilsky obdivovat Jamese Browna nebo již zmíněného Armstronga. Ty písničky filmu sednou jak poctivě naložená oliva v bondově Martini a vy se můžete jen opřít a pohodlně sledovat, jak tenhle film nezestárnul ani o den. Vojákům ve Vietnamu tenkrát Cronauer zpříjemňoval volné chvilky a vytvářel tak neviditelný most mezi tím, co nenáviděli a tím co milovali. Tenhle film to pouto dokázal zhmotnit a ukázat divákům. Spíš než užitečnou historickou lekcí, která se mnohdy nevyhne moralistickému ukazování prstem, se tak stává nesmrtelným poselstvím o tom, že humor a dobrá nálada by člověka neměly opouštět nikdy. Stejně jako naděje. Fungují totiž jako paprsky světla, které člověku ukáží cestu i v té největší temnotě. Scénář možná nebyl takhle ambiciózní a hledat v něm tak hluboké přesahy je pošetilé, ale mezi řádky Williamsových fórků se přeci jenom skrývá něco víc. Stačí jen pozorně poslouchat. Takže neváhejte a nalaďte si tohle FMko, protože i po letech hraje čistě a hlasitě.