Vzpomínáte? Lidské dítě bylo odevzdáno do správných rukou a naši hrdinové zmizeli na popředí zapadajícího Slunce. Všechno dobře dopadlo a nastal čas „prázdnin“. Jenže každá doba skotačivé idylky jednou končí a o tom jsou právě druhé díly, které se nenasytní producenti snaží vyslat do kin ve snaze naplnit své předimenzované kasičky. Blue Sky Studios bych si i přes jednoduché schéma jedničky nedovolil obvinit z rychlokvašení, ale pokračování s podtitulem Obleva už s tímhle statutem lehce koketuje. Takže… naše hrdiny čeká další problém, tentokrát mnohem závažnějšího rázu. Vedle jejich vísky, pokud se tak dá nazvat pár poházených klád a sem tam keř, se nachází velká ledová stěna. Všichni si vždycky mysleli, že za tou stěnou je další stěna a takhle to jde až někam daleko, kde se takové stěny rodí ;). Zkrátka a dobře, že je všude led. Stěna je však opravdu pouze vysoký tenký kousek ledu a jen tak mimochodem drží obrovský bazén vody, který se v důsledku globálního oteplování z ledové masy tvoří. No a pokud celá fauna nemá bídně vyhynout, je třeba vzít nohy, ploutve a jiné končetiny na ramena nebo jiné části těla a prchnout na druhý konec rokle, kde by měla čekat spása.

To, co asi chcete slyšet jako první a podvědomě byste to hledali na konci článku (tímto se omlouvám čtenářům výhradně posledních odstavců ;), je, jak si dvojka stojí vůči jedničce. Inu, to je tak: Je vlastně úplně stejná. Spoustě to asi bude stačit, někdo ale asi vzhledem k obecně rostoucím řemeslným kvalitám čekal víc – osobně se připojuji právě k této skupině. Drobné rozdíly se samozřejmě najdou, ale nijak diametrální změny se nedějí. Tvůrci z pochopitelných důvodů vsadili na osvědčenou osnovu, která z jejich původního animáku udělala megahit. Jde to dokonce až tak daleko, že i tempo a skladba scén zůstala naprosto shodná. Pokud si v jedničce hrdinové v padesáté minutě zapálili oheň a spokojeně u něj usnuli, můžete si vsadit, že tady tomu nebude jinak. Jestliže se podařilo vyždímat diváctvo dojemným loučením, lup ho, proč bychom neměli nechat někoho loučit i tady? A tak dále.

Ruku na srdce, původní Doba ledová zrovna neoplývala přehnanou příběhovou košatostí. Ale průběžné seznamování hrdinů jak mezi sebou, tak s diváky, ledasčemus vypomohla. Na začátku dvojky už je naše trojka (čtyřka) starou známou partou, o které se ví všechno. Proto bych logicky předpokládal, že tvůrci proniknou hlouběji do základů scenáristiky a vypotí pro náš hvězdný manšaft trochu promyšlenější dobrodružství než „jdeme rovně a všude je sníh“. Nestalo se tak, bohužel. K uvedenému sousloví totiž přibylo jen „a za námi je voda“. Nevím, jak bude vám, ale mě to ke spokojenosti příliš nestačilo.

Chtěl bych v tomto bodě říci, že to nemá nic společného s ostatními kvalitativními aspekty. Vizuální gagy samozřejmě fungují, slovní přestřelky jakbysmet, animace je perfektní (a level výš než minule), Scrat hledá svůj zatoulaný ořech a celé to má velmi stravitelnou stopáž. Ale zůstala tu ona schematičnost a viditelné rozkouskování na malé epizodky, které prostě netvoří velký příběh (přestože se vás tvůrci na konci snaží přesvědčit, že ano). Většina těchto epizodek je navíc naprosto zaměnitelných a dá se v klidu shrnout do „jdeme, hádáme se a skončíme na malém balancujícím ostrůvku, ze kterého se v poslední chvíli zachráníme“. A znovu. A znovu.

Příběhy se Scratem, prakticky esence celé Doby ledové, jsou z tohoto kolotoče opět příjemným vysvobozením, během něhož zapomenete na všechny křivdy, jichž se na vás duté hlavy tvořící nosnou linii dopustily. Odlehčení přicházejí dávkovány zhruba po deseti minutách a jde prostě zase jenom o ořechy a malého tvorečka, který se jich chce zmocnit ;). Žádný hlubší prostor pro zasazení do děje tu nehledejte, Scrat se dokonce potká s našimi hrdiny pouze jednou a to ve chvíli, kdy už je vše ohledně oblevy vyřešeno. Veverčí dvouminutovky jsou stále třeskutě vtipné a patří k tomu nejlepšímu, co vám svět Doby ledové může nabídnout - i přestože v konečcích prstů začínám cítit, že už toho začíná být moc a je to značně stereotypní. Ale na těch 12-15 minut to pořád s přehledem stačí; Tvůrčí kotel se totiž vyšťavil jako citrón a Scratovo ořechové běsnění pozvedl na úplném konci o notný kus výš, než bylo dosud zvykem tak nějak symbolicky ho uzavřel (a snad právě proto všechno ostatní ohledně Scrata už nikdy nebude ono). Ano, přiznávám, brečel jsem smíchy.

Aby se přece jen neřeklo, že dostáváte stejnou porci muziky, jako minule, snažilo se přitlačit na pilu ohledně nových postav. Těch vedlejších je asi patnáct tisíc, ty hlavní přesně tři. Jde o dvě hyperaktivní vačice a mamuta, který si myslí, že je hyperaktivní vačice. Pomocí těchto nových tvorů je tu předkládáno jakési poselství s rodinným kontextem a snaha o posílení přátelských pout. Už mě trochu unavuje, jak se v poslední době snaží všichni tohle téma ždímat do poslední kapky, zvláště když se do něj nevnáší nic nového. Zvláště u Doby ledové 2 se úmysl často kříží se snahou o přednes bránicové řachandy (není divu, mamutici mluví Queen Latifah) a tak zůstává otázkou, zda bylo nutno něco takového vůbec zařazovat do programu. Stejně vykonstruovaně působí i patálie kolem „Pána ohňů“ a s tím spojené diskutabilní taneční číslo, které je jen okatým zadostiučiněním jakýmsi nepsaným pravidlům, že každý moderní animák by měl mít taneční číslo. Neměl.

Asi už vám došlo, že jen o máločem se tu dá s čistým svědomím říci, že by to přeskočilo minule nastavenou laťku nebo učinilo Dobu ledovou 2 v něčem výjimečnou. Přesto jsou tu dva okamžiky, o kterých bych se rád zmínil a které obvykle nemám ve zvyku v tomto žánru vídat (což automaticky neznamená, že onu laťku přeskočily). Už v prvních minutách je ze scény drasticky odstraněna nebohá želva a hraje k tomu opravdu mrazivá hudba. Mám trochu obavy, jak na to budou reagovat děti tak kolem pěti let. Ty roční, soudě podle spontánní fontány slz a řevu připomínající karburátor v podání jednoho děcka na novinářské projekci (neptejte se ;), z toho měly těžký šok (z mého pohledu jde o naprosto zbytečnou úlitbu jakési… řekněme originalitě, nehledě na to, že oni vrazi nemají ve filmu žádnou větší úlohu a dalo by se s klidným svědomím říci, že jsou naprosto zbyteční, a tedy i onen úkon). Druhou věcí je zajímavě pojatá citace válečných filmů, v níž jeden z charakterů po průchodu „minovým polem“ leží bezvládně na zemi, nic neslyší, výhled má rozmazaný, hlavou mu probíhají flashbacky a jen pomalu se vrací do normálu. Je to hodně dospělé, skoro jako vystřižené ze Spielberga a pro tentokrát to bylo odměněno z úst tak desetiletého caparta (už jsem vám říkal, abyste se neptali ;) jen zcela udiveným „cože?“. Od cílové skupiny dvojky Doby ledové už se prostě čeká vyšší věková hranice – netvrdím, že to bude přímo váš problém, ale připravte na to své ratolesti, navyklé na nevinné výjevy z jedničky ;).

Doba ledová přichází do našich kin opět primárně s českým dabingem. Výjimečně bych se toho nebál, jednička nedopadla vůbec špatně a vzhledem ke stejnému hlasovému zastoupení by snad mohlo jít o jakou takous záruku kvality. Jak už to tak bývá, nejlépe však strávit Dobu ledovou v originálním znění s titulky, v kteréžto kombinaci jsem měl tu čest i já. Kromě prostého tvrzení, že originál je originál, vstřebají znalí angličtináři mnohem více nenápadných frků, které v češtině prostě nevyzní nebo určitě nebudou správně podány a to jsem si zcela jist i bez toho, aniž bych měl možnost dabing vyslechnout.

To je vše, co mám dneska na srdci. Ořech s vámi ;).