To bylo tak... v načančaném prostředí Baham, kde jsou všichni blond, mladí a nezávislí, tak aby jim to přistěhovalci v čele s Viktorem Koženým mohli závidět, se potuloval idylický snílek a příležitostný lovec pokladů Paul Walker a jeho milá, akvarijní instruktorka Jessica Alba. Oba hlavou v oblacích, líbajíc se na všech možných i nemožných místech (mluvím o geografii... vy prasata ;) a tiše závidějíc zazobanému Batesovi, který má na hledání pokladů mnohem pokročilejší technologii, zaměstnává spoustu "negrů" a zapaluje si cigára pětistovkami.

Jenže má smůlu, protože vůdčí silou filmu je blonďák nosící na břiše stádo svalů, poločlověk-poloryba, který vždycky vydrží pod vodou na jedno nadechnutí tolik, kolik se scenáristovi zrovna hodí, i kdyby to mělo být půl hodiny. Navíc se nebojí žraloků a když mu zrovna upadnou hodinky, přistanou přesně u vraku lodi z Xtého století, která je plná pirátského zlata. Problém nastává ve chvíli, kdy se kus od ní povaluje letadlo plné mrtvol a heroinu za desítky milionů dolarů. Dovolenkující kámoš Scott Caan je právník a tak má hned jasno. Vyplatí se hezky držet hubu, vypůjčit si trochu bílého prášku a z jeho prodeje financovat vyzvednutí lodi, která ukrývá tolik nul na kontě, že vám z toho naskočí husí kůže.

Když už se i dobrácký Walker nechá ukecat, (Jessica je nevinná jako lilie a tak se krom offscreenových souloží s hlavním hrdinou nedopustí ničeho, za co by jí vaše babičky ztrestaly zlým pohledem... prostě nasadí znechucený výraz a naznačí, že s nekalostmi nechce mít nic společného - samozřejmě, že za pět minut už se zase líbá s Walkerem... v tomhle ohledu věděl režisér až moc dobře, kde má tlačit na pilu ;) začnou se dít šílené věci. A nemyslím tím nutně to, že se prakticky odnikud vynoří krvelační žraloci, drogoví dealeři a z normálních šmejdů se stanou šmejdi chladnokrevní, schopní nacpat vlastní matku do mixéru na pomeranče. V jeden nestřežený moment jako by se zbláznila celá svatá trojice, tj. režisér, scenárista i střihač. John Stockwell (Blue Crush - pro vodu má slabost) začne v poslední třetině, ve snaze vytřískat z unylého scénáře trochu akční omáčky, stříhat naprosto nesouvisle a divák rychle ztrácí orientaci o tom, na jaké lodi se zrovna nachází, nebo jak se ta která postava najednou zbavila pout.

I bez tohohle mozkového výplachu by však už bylo na cokoliv pozdě. Scenárista Matt Johnson před tímhle filmem debutoval scénářem k Torque: Ohnivá kola a víc možná ani nemusím říkat. Ten klučina zkrátka psát neumí a naivně si myslí, že nám první hodinu stačí ke spokojenosti neustálé líbání ústřední dvojice, Jessica v bikinách a moudra á la "Vítězové určují pravidla, loseři se podle nich řídí", pronášená jednorozměrnými postavami, které se jinak omezí na klasické "that´s cool" / "that´s hot".

Tahle plíživá degenerace panuje nad vodou i pod ní, jakkoliv jsou potápěčské scény pěkně natočené, nepřinášejí nic nového a herecky jsou až tristní, Paul Walker má jako jediný jakž takž charisma hodné zájmu (Jessica hraje otřesně jako obvykle, ale Ashley Scott jí zvládá trumfnout, což je... neuvěřitelné ;), pokud tedy překousnete, že jeho postava je důvěřivý, nerozhodný a nakonec i beznadějně zamilovaný trouba. Kraul napříč všemi možnými klišé vás začne tak otravovat, že vám nezbude než se těšit na to akční finále, ze kterého pocházelo zhruba 90 procent záběrů z traileru. Ani tady však mořské řasy nepokvetou... Walker předvede jen další variaci na "vydržím pod vodou dva dny v kuse a holýma rukama sejmu dvoumetrového černocha s harpunou", pošle záporáka k pánu, opět se políbí s Jessicou a v posledním záběru naznačí, že když jste blond, máte pronikavé modré oči, super postavu a táhne vám sotva na třicet, projde vám snad úplně všechno.

Neříkám to často, ale Into the Blue je hollywoodská demence v celé svojí nahotě (skutečnou nahotu ale díky PG-13 neuvidíte, dokonce i šťavnatý kusanec žralokem je velmi bojácně zakryt), podobně jako svého času druzí Charlieho andílci. Není dostatečně průměrná, abychom se s ní tiše smířili, ani dostatečně špatná, abychom se smáli na její účet. Je přesně na té hraně a moc dobře ví, jak nalákat do kina masového diváka, který ji slupne, aniž by se zakuckal. Když si ale člověk pomyslí o kolik chutnější mohl být tenhle filmový pokrm v povolanějších rukou, je mu trochu smutno.